Špillar, Jaroslav

Jaroslav Špillar (11. 10. 1869 Plzeň – 30. 11. 1917 Dobřany)

Lapené lesní žínky (Vodní žínky), [před 1901]

Olej, plátno, 66,5 × 86 cm. Značeno vlevo dole: JAROSLAV ŠPILLAR. Na zadní straně rámu staré číslo (tužkou): 37. 
Obraz byl původně deponátem konfiskovaného majetku (inv. č. D 1008), v roce 2001 byl převeden do sbírky Muzea umění Olomouc. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 2304.

V Praze studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Františka Ženíška a Jakuba Schikanedera v letech 1885–1887 a na Akademii výtvarných umění u Maxmiliána Pirnera v letech 1887–1892. Usadil se v rodném Pošumaví – nejprve v Postřekově, později v Peci pod Čerchovem. Studoval tamní venkovany a zobrazoval výjevy z jejich života a z místní historie, v neposlední řadě pak krajinné scenérie. Proslul jako malíř Chodska. Zhruba v letech 1897–1899 maloval také pohádkově laděné scény. V roce 1900 absolvoval studijní cestu do Itálie (Florencie, Livorno, Fiesole). Jeho dílo charakterizuje naturalistické, dokumentárně sdílné pojetí s příznačným dobovým sentimentalismem s mírně idealizujícími prvky. V roce 1904 psychicky onemocněl a zbytek života musel strávit v ústavu.

Kus sarkastického, až cynického humoru je obsažen v obraze Lapené lesní žínky, který patří k zajímavé části Špillarova díla, jež tvoří obrazy s pohádkovými náměty. Inspiraci pro občasné „výlety do říše fantastiky“ čerpal z Pirnerova, Schwaigrova, Preislerova i Panuškova příkladu a svou roli zde sehrály také umělcovy vzpomínky na vlastní dětství, kouzlo pohádek a pověstí i jeho láska k dětem. Obrazy bájného světa víl, rusalek, vodníků a bohatýrů na okřídlených koních byly poprvé představeny na první souborné Špillarově výstavě v Topičově salonu na začátku roku 1899. Od ostatní jeho tvorby se liší nejen námětem, ale rovněž rukopisem, ovlivňovaným pouze umělcovou představou a fantazií. K. D. Mráz náš obraz stručně popsal a zdůraznil jeho karikaturní tón v katalogu vydaném u příležitosti autorovy výstavy obrazů z Chodska a Itálie, uspořádané v Praze v roce 1901. Dílo zmiňuje i Prokop Toman (1947) pod názvem Vodní žínky, pod nímž je vedeno i ve sbírkách muzea.

Tragikomický příběh vylíčený na olomouckém plátně, které má charakter skici, si můžeme interpretovat přibližně následovně. Stařeček s vnukem ukazují a chlubí se svým sousedům, chodským vesničanům, dvěma vodními či spíše lesními žínkami. Chytili je někde v lese na pasece, potupně je svázali a zavřeli do chlívku na dvoře. Teď si je zvědavě a pobaveně prohlíží celá ves se smíchem, doprovázeným expresivními gesty. Pohádkový svět zesinalých vodních žínek tu ostře kontrastuje s reálným světem chodských venkovanů v barevných krojích, ačkoliv na venkově odedávna tyto dva světy běžně koexistovaly a prolínaly se. Tímto kontrastem dílo připomíná obraz Fauni prchající před automobilem (z roku 1905) od Beneše Knüpfera, který taktéž vyhrotil vztah reálného a mytologického světa tím, že je postavil vedle sebe. Ve střetu moderní civilizace s mytologickými bytostmi tak velmi výstižně zobrazil konec jejich doby. Náš obraz vzbuzuje podobné napětí. Co bude následovat, jak se lidé k žínkám zachovají? Sugeruje snad nevyhnutelný blízký zánik světa pohádkových postav, po staletí zabydlených v představách venkovského lidu?

Martina Potůčková