Váchal, Josef

Josef Váchal (23. 9. 1884 Milavče – 10. 5. 1969 Studeňany)

Ranní slunce, [asi 1905]

Olej, plátno, 50 × 60 cm. Značeno vpravo dole: Váchal. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 1803.

Grafik, malíř, ilustrátor, umělecký knihař, řezbář, sochař, spisovatel a básník. Jeden z nejosobitějších solitérů českého umění. Narodil se jako nemanželský syn Anny Váchalové a podučitele Josefa Šimona Alše, bratrance Mikoláše Alše. V letech 1898–1902 byl v učení v pražském knihařském závodě Jindřicha Waitzmanna. Tehdy vznikla jeho první vážnější díla. Navázal kontakty mezi výtvarnými umělci a literáty, zejména z okruhu anarchisticky orientované bohémy. Otec jej tehdy zasvěcoval do teosofie a esoterních nauk. Váchalova nervní senzibilita a současně vůle k osvojení si uměleckého řemesla jej vedly k vystřídání několika uměleckých škol. Na doporučení Mikoláše Alše byl roku 1904 přijat do soukromé Kalvodovy krajinářské školy v Praze. Po roce školu opustil a navštěvoval soukromou školu Rudolfa Béma, kde ovšem setrval ještě kratší dobu. Roku 1906 se začal věnovat také řezbářské tvorbě a později krátce navštěvoval i školu leptu Antonína Herverta. Roku 1908 se sblížil s mysticky orientovanými literáty a výtvarníky z okruhu revue Meditace. Mezi nimi poznal Jana Konůpka, Emila Pacovského a Rudolfa Adámka, s nimiž roku 1910 založil umělecké sdružení Sursum. Na počátku druhého desetiletí začal spolupracovat s nakladatelem Josefem Florianem, pro jehož edice vytvořil několik ilustračních doprovodů. Pro Váchalovu tvorbu měla velký význam četná umělecká přátelství. Většinou to byli spisovatelé a básníci, kteří jej svým dílem oslovili a dali tak podnět k významným ilustračním cyklům (Otokar Březina, Jakub Deml, František Kašpar, Sigismund Bouška ad.), ale také nakladatelé bibliofilií (Kamila Neumannová, Václav Pour a zejména Josef Portman ad.). Roku 1940 se odstěhoval z Prahy do domku své družky Anny Mackové do Studeňan u Jičína, kde v samotě a chudobě žil a pracoval až do své smrti. Teprve uvolnění ideologického dohledu na konci šedesátých let umožnilo několik autorských výstav, které znovu připomněly jeho osobité dílo.

Obraz Ranní slunce je rafinovaně komponovaným krajinným výjevem propojujícím intimní prostředí skupiny bříz v popředí s pohledem do širší krajiny, lemované věncem zalesněných kopců, tvořících hlavní horizont. Kompoziční schéma je typické pro Kalvodovu školu stejně jako dominující břízy, které byly Kalvodovým heraldickým stromem. I barevná škála od stříbřitě šedozelených až po zářící žlutozelené upomíná na barevnost Kalvodových vrcholných pláten prvního desetiletí 20. století. Obraz vznikl s největší pravděpodobností roku 1905. V září toho roku se Váchal seznámil s Robertem F. Wacíkem (1880–1968), s nímž maloval „ve velkém krajinky v duchu Kalvodově“. Josef Váchal, který již byl tou dobou ponořen do studia mystiky, okultní filozofie, barokní literatury a krvavých románů, svoji kalvodovskou malbu ironicky zlehčoval, krajinářská plátna nazýval „lančafty“ a nijak se netajil komerční motivací jejich vzniku. Nicméně přesto patří plátno k vyhledávaným dílům jako vstup do složitého světa Váchalova díla, ale i jako práce reprezentující to nejlepší z Kalvodovy krajinářské školy.

Ivo Binder