Muzeum moderního umění

V roce 1989 se Muzeu umění Olomouc podařilo získat své dnešní sídlo - areál budov v Denisově ulici.

Osudy místa, na němž se tento objekt rozkládá, jsou pohnuté. Plyne to především z jeho exponované polohy uprostřed starého města. V roce 1246 zde na základě papežského povolení založil Martin Pokora útulek pro malomocné. V sousedství Nové brány a při hradební zdi chránící v těchto místech vlastní město proti Předhradí pak v následujících staletích vyrůstal areál, skládající se z kostela, několika dalších budov, zahrady a hřbitova. Koncem 14. století byl přeměněn v nejstarší olomoucký špitál, pojmenovaný nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Jeho správcem již byla městská rada, která i v průběhu pozdějších staletí objekty mnohokrát upravovala a přestavovala.

Roku 1785 byl špitál v rámci josefínských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny kadetce, kterou pak načas vystřídala i tkalcovna. Všechny stavby, včetně gotického kostela, byly nakonec v roce 1843 zbořeny a na jejich místě podle návrhu zaměstnance městského stavebního úřadu Franze Brunnera vystavěn pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu. Po jejím přemístění se nakrátko - v letech 1902-1915 - stalo majitelem reality znovu město, které ji posléze odprodalo A. a M. Donathovým. Noví majitelé přistoupili v letech 1915-1920 k rozsáhlým přestavbám pro obytné a provozní (výrobna lihových nápojů) účely. Novou podobu objektu vtiskli zejména místní stavitel Jaroslav Kovář st. a mnichovský sochař Moritz Lau. Změny doznalo především uliční průčelí, které od té doby představuje osobitou syntézu posecesního neoklasicismu vídeňské provenience a inspirace kořenící i v pražském kubismu. 1926 zde byl po adaptaci části interiérů otevřen Rádio bar a přístavbou v témže roce vzniklo i kino, Roku 1967 pak bylo v prostorách zrušeného baru zpřístupněno Divadlo hudby.

Areál, významný urbanisticky i architektonicky (tvoří jednu z výrazných podnoží předního olomouckého památkového souboru vrcholícího protějším chrámem Panny Marie Sněžné), se skládá z mohutného čtyřkřídlého objektu, dvou nádvoří a dvou parkánových hradebních ploch. Galerie výtvarného umění jej od roku 1990 adaptuje pro výstavní, expoziční a provozní účely.

Charakter architektonické podoby rekonstrukce spolu-určují dvě základní myšlenky: kontinuita a kontext. Tato idea vyústila ve snahu navázat na zdejšího konkrétního genia loci a pokusit se jej rozvinout. Projevilo se to jak v dis pozičním řešení - adici jednotlivých prostorů podél základních os, tak v detailu - nejvýrazněji v modifikovaném užití sloupového motivu. Princip volných reminiscencí byl volen nejen proto, že objekt byl vystavěn v době pozdního klasicismu a v neoklasicismu radikálně přestavěn, ale i z toho důvodu, že motiv sloupu mj. odkazuje k základním vrstvám, z nichž vyrůstala naše civilizace. Pokus o klasicizující a purizující revival se zdůrazněnými historizujícími a symbolickými rovinami je však chápán i jako vědomý impuls době a společnosti, které hledají svoji identitu.

V přízemí uličního křídla je umístěna vstupní hala muzea umění s vrátnicí, šatnou a prodejnou tiskovin. O patro výš následuje foyer před dvěma sály pro krátkodobé výstavy - Kabinetem a Salónem, před koncertním a přednáškovým Besedním sálem a před restaurací spojenou zimní zahradou s terasou nad částí historické Olomouce. V dalších dvou podlažích jsou expoziční místnosti. Z foyeru se vstupuje i do největšího výstavního sálu -Trojlodí (chápaného i jako vzpomínka na někdejší kostelík sv. Ducha), který je na způsob raně křesťanských kostelů anebo také někdejších jízdáren otevřen do mohutného, v našem případě klasicistního krovu. 

Jak se k nám dostanete?

Přístupnost pro handicapované osoby

Edukační oddělení MMU: