Slavíček, Antonín

Antonín Slavíček (16. 5. 1870 Praha – 1. 2. 1910 Praha)

V zahradě (Z Okoře), [1897–1899]

Tempera, lepenka, 65 × 77 cm. Značeno vpravo dole: A. Slavíček.
Na zadní straně lepenky papírový štítek s přírůstkovým číslem: Museum hl. města Olomouce U 58/553 a papírový štítek s tištěným textem: Národní galerie v Praze / výstava Antonína Slavíčka / 1961 / Jízdárna Pražského hradu //.
Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 509.
Provenience: obraz byl zakoupen v roce 1958 od K. Moravce z Prahy.
Vystaveno: Praha 1961–1962, Gottwaldov 1976–1977, Olomouc 1977, Pardubice 1977, Nové Město na Moravě 1977, Banská Bystrica 1978, Brno 1980, Olomouc 1984–1985, Praha 2004, Pardubice 2004–2005, Prostějov 2005, Roudnice nad Labem 2010, Cheb 2010, Olomouc 2012–2013, Praha 2015.
Restaurováno: bez restaurátorského zásahu.
Literatura: Kotalík 1965, s. 70, č. kat. 68, obr. (datace: 1899–1900). – Tomeš 1966, s. 24, č. kat. 84, obr. – Tomeš 1973, s. 18, obr. 7 (datace: 1898). – Ševeček 1976, s. 14, č. kat. 18, obr. (datace: 1899–1900). – Orlíková – Hlaváčková 2004, s. 97, č. kat. 51 (datace: 1898). – Husaříková 2005, s. 131, obr. – Orlíková 2010, s. 59, č. kat. 72. – Binder – Soukup in Zatloukal 2012a, s. 194, č. kat. 350 (datace: 1897–1899). – Binder – Soukup in Zatloukal 2012b, s. 104, č. kat. 350.

Antonín Slavíček patřil k vůdčím osobnostem generace nastupující na přelomu 19. a 20. století. Již během studií na reálném gymnáziu soukromě navštěvoval hodiny malby u Emila Lauffera. Na přelomu let 1886 a 1887 pobýval v Mnichově, kde se soukromě připravoval ke studiu na zdejší Akademii, ale pravděpodobně neuspěl. Vrátil se domů a na podzim 1887 nastoupil do nově otevřené krajinářské školy Julia Mařáka na pražské Akademii. Studium však záhy přerušil, opět v něm pokračoval až na podzim 1889. V roce 1991 společně s Mařákovými žáky poprvé vystavoval na veřejnosti svou práci v rámci Jubilejní výstavy, kde se poprvé seznámil s dílem Antonína Chittussiho, jež silně zapůsobilo na celou jeho generaci. V témž roce opět přerušil studium a znovu se k němu vrátil v letech 1894–1899. Se spolužáky z ateliéru prof. Mařáka jezdil malovat do plenéru v okolí Prahy a do Bechyně – nejoblíbenějším místem byla Okoř. V roce 1895 se oženil s Bohumilou Brynychovou. V roce 1898 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Po smrti Julia Mařáka vedl krajinářský ateliér na Akademii, ale jen krátce ve školním roce 1899/1900, neboť jeho žádost o profesuru nebyla přijata, načež byl ateliér uzavřen. V roce 1900 získal bronzovou medaili na Světové výstavě v Paříži. Od roku 1902 zpracovával nové podněty, usiloval o postižení pravdivého výrazu autentické české krajiny. Tehdy pro sebe objevil Kameničky, kam se pravidelně vracel malovat v letech 1903–1908. V roce 1907 obdržel krajinářské stipendium Charlotty Piepenhagenové a spolu se Stanislavem Lolkem a Janem Minaříkem odjel do Paříže. V roce 1908 maloval monumentální panoramatické pohledy na Prahu pro výstavu pořádanou Obchodní a živnostenskou komorou. Když poznal, že se již nikdy zcela neuzdraví poté, co prodělal mozkovou příhodu, sám ukončil svůj život.

Obraz V zahradě (Z Okoře) je spojen s obdobím letních pobytů na Okoři, malebném údolí nedaleko Prahy. Společně s Mařákovými žáky sem malíř pravidelně zajížděl v letech 1897–1901. Patřil ke generaci českých umělců, kteří zobrazování přírody pojímali jako symbolické zrcadlení vnitřních reflexí člověka. Štěstí prožívané v rodinném kruhu (po narození dcery) se podobně jako inspirace, čerpaná z tvorby spolužáků i malíře Antonína Hudečka, odrazilo v jeho pracích. Uzavřené prostory melancholicky působících podzimních krajin (převážně lesních interiérů) ustupovaly do široka otevřeným kompozicím krajinných výseků, zobrazených v jarním nebo letním plném slunečném světle.

V této době (nejpravděpodobněji v létě 1898), kdy se jeho tvorba radikálně proměnila, na Okoři namaloval také olomoucký obraz, který stojí někde na počátku onoho nového směřování. S novými náměty si Slavíček zároveň osvojil novou malířskou techniku i novou barevnou škálu. Jan Tomeš (1966 a znovu 1973) se přímo vyjádřil, že obraz Z Okoře, „s dráždivým a odvážným modrozeleným akordem, je snad z těch, v nichž našel novou cestu.“ Vedle výrazné, expresivní barevnosti se práce vyznačuje energickým štětcovým rukopisem, jenž má téměř charakter pointilistické metody kladení barevných skvrn. Tahy štětce malíř prodloužil a záměrně se přitom vyhnul detailům, aby mohl jedním pohledem zachytit a umocnit to nejpodstatnější: atmosféru prosluněného letního dne. V zahradě či spíše na poli nebo v humně za stodolou proto s určitostí rozeznáváme pouze vysoké slunečnice s charakteristickými žlutými květy. Vzhledem k tomu, že horizont v té době ponechával stále vysoký, také zde krajinný záběr lemuje jen úzký pruh nebe.

Martina Potůčková