Bartoněk, Vojtěch

Vojtěch Bartoněk (28. 3. 1859 Praha – 25. 8. 1908 Praha)

Kořist obchůzky (Ráno v ulici), [1902]

Olej, plátno, 64 × 79 cm. Značeno vpravo dole: V. Bartoněk. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 891.

Tento veristicky orientovaný malíř pocházel z rodiny, v níž umělecké řemeslo představovalo obživu. Otec byl lakýrníkem a děd František Rebec (Rebetz) byl podobně jako Jan Zachariáš Quast malířem porcelánu. Bartoněk studoval v letech 1873–1874 na pražské Akademii u Jana Sweertse, ale prošel i výukou u dalších profesorů – E. Roma, F. Čermáka, A. Lhoty, F. Sequense, M. Pirnera. Přestože se ve svých začátcích věnoval historickým tématům a maloval oltářní obrazy, pro obživu restauroval či se věnoval nástěnné malbě (na Štorchově domě na Staroměstském náměstí v Praze, ve Staroměstské tržnici, v Merkuru v Pařížské ulici), v zásadě hledal své téma. Tím se mu v nastupující éře naturalismu staly sociálně laděné příběhy z prostředí staré Prahy, jež návštěvníky výstav poutaly a dojímaly. 

Trudného žánrového ladění byla již jeho první vystavovaná malba Nerovné dělení (1881), blízká Maroldovi. Právě s ním se v létě roku 1889 odhodlal k cestě do Paříže a hned v srpnu se tu zapsal k ročnímu studiu na École des Beaux-Arts. Po návratu se zúčastnil Jubilejní výstavy (1891) s žánrově laděnými záběry ze svérázných pražských dvorků a ulic s krámky řemeslníků, ale i s obydlím chudiny; zároveň se představil dekorativními panó (z Bondyho jídelny, 1888). 

V roce 1895 spolupracoval s Mikolášem Alšem a Karlem Vítězslavem Maškem na dioramatu pro Národopisnou výstavu, Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, následně opět s Alšem, ale také s bratry Adolfem a Karlem Liebscherovými na dioramatu Boj studentů se Švédy. Kromě toho se věnoval ilustracím (zejména k dílu Boženy Němcové). Rád se zapojoval do uměleckých spolků – byl členem Umělecké besedy, Jednoty umělců výtvarných a příznačně svému zaměření vstoupil i do Klubu za starou Prahu. S nastupující modernou však díla tohoto předčasně zemřelého autora byla nadlouho zapomenuta.

Nad žánrovými, dobově aktuálními příběhy Vojtěcha Bartoňka, zpracovanými opticky brilantní technikou, diváci žasli. Jejich popularitu umocňovaly četné reprodukce v časopisech Světozor a Zlatá Praha, s jejíž redakcí spolupracoval.

Bartoňkův nejznámější obraz z devadesátých let, Rekruti, je nesen žánrově nadlehčenou frivolností, Kořist obchůzky (či Ráno v ulici) je naopak projekcí tvrdé reality, dotýkající se pražské chudiny. Sám o sobě je přepodstatněným fenoménem žurnalistické akčnosti, neboť byla zvolena reportážní nota namířená nejúčinnějším směrem – k neštěstí spoluobčanů. Jde o nuznou rodinu, odváděnou úzkou uličkou policajty. Zatímco všichni zadržení kráčejí trpně a se skloněnými hlavami v smutném průvodu, mladá žena v červeném šátku nenávistně pohlíží na osnovatelku momentálního neštěstí, na mlékařku, která vyzradila úkryt těchto chudáků a udala je policii. Ta ovšem se zadostiučiněním a s posměchem přihlíží „kořisti obchůzky“, a to i se svou spolehlivou zákaznicí, jíž na káře tažené psem přivezla pravidelnou objednávku. Podle sdělení ze Zlaté Prahy (1902) mělo jít o reálný příběh. Při pohledu na něj nás maně napadá, že jinak oblíbený a družný malíř Bartoněk se v hloubi duše nejspíš rmoutil nad tím, jací dovedou být lidé.

Na obraze s mnohovrstevnými nuancemi lze ocenit nejen Bartoňkovu obvyklou suverenitu provedení s výstižným podáním atmosféry. Jde o psychologickou reflexi děje podpořeného výborně promyšlenou kompozicí. Přitom nelze tíživého naturalismu, jak jej Bartoněk poznal za svého pobytu ve Francii. Naopak, doba vzniku tohoto díla napovídá, že jde již o jeho nadstavbu, poučení z italského verismu s příznačně „fotografickou“ přesvědčivostí. Tomu odpovídá i uplatnění poutavě sytých, lokálních tónů, vymaňujících malbu z naprosté depresivity. Toto dílo patří k autorově vrcholné tvorbě. Je srovnatelné s díly předních evropských představitelů verismu.

Marie Mžyková