Engelmüller, Ferdinand

Ferdinand Engelmüller (22. 12. 1867 Praha – 29. 9. 1924 Praha)

Podvečer (Bílá hora), [kolem 1904]

Olej, plátno, 37,5 × 51 cm. Značeno vlevo dole: F. ENGELMÜLLER. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 2120.

Matka Ferdinanda Engelmüllera pocházela z francouzské důstojnické rodiny Le Gros a jeho prababička byla polskou šlechtičnou. V letech 1889–1894 studoval na krajinářské škole u Julia Mařáka na pražské Akademii, kam byl přijat bez zkoušky. Náležel k Mařákovým nejlepším žákům. V roce 1896 spoluzakládal spolek Mánes a stal se jeho jednatelem. O rok později si v ateliéru na Masarykově nábřeží založil vlastní malířskou školu, se kterou se v roce 1916 přestěhoval do Hrzánského paláce v Loretánské ulici. Učil podle svých metod, které později představil v knize Cesty k malířskému umění (1923). V roce 1898 se rozešel se spolkem Mánes a později se stal členem Jednoty umělců výtvarných. V roce 1904 byl jmenován členem Union Internationale des Beaux-Arts v Paříži. V letech 1906–1908 podnikl několik cest do zahraničí: do Německa (tam pobýval i v dachovské umělecké kolonii), Holandska a Itálie. Věnoval se především krajinomalbě. Maloval a kreslil (pastelem) „zasněné krajiny, staré parky, opuštěné a zarůstající klášterní i zámecké architektury a pitoreskní zákoutí Prahy“. Zasloužil se o zdokonalení a uvedení malby pastelem do českého krajinářství.

Ferdinand Engelmüller se od roku 1902 věnoval velkému cyklu „Česká krajina“, kterým se pokoušel o vyjádření „duše českého kraje“. Mezi jeho oblíbenými krajinami byly především Polabí, Českomoravská vysočina a Šumava. K místům, kam se rád vracel, patřila i Bílá hora, kterou zachytil taktéž v rámci tohoto cyklu. Patřil ke generaci českých umělců, kteří nacházeli přímý zdroj inspirace v přírodě a její zobrazování pojímali především jako symbolické zrcadlení vnitřních reflexí člověka. Stejně jako oni tíhl k volnějšímu nazírání na přírodu, prostřednictvím krajiny nechával promlouvat své vlastní myšlenky a pocity, třebaže v tom nedokázal dosáhnout takových výsledků jako Antonín Slavíček, Alois Kalvoda, František Kaván, Otakar Lebeda, Stanislav Lolek ad.

Engelmüller navázal na Mařáka a Chittussiho, jeho pojetí je však zjednodušenější, „tón jeho poezie je lkavější…“. Mnohé z jeho krajin jsou provedeny v barevných tónech melancholie, která však nemá nádech hořkosti nebo zklamání, spíše romantického toužení. Autor se rád obrací k „rozpadávající se a opuštěné slávě starých zahrad a ponurých klášterů, kde vládne ticho a věčný mír a kvete blouznivé štěstí osamělých“. Zvláště pláně Bílé hory a polabské roviny rozechvívají svým osobitým smutkem. Silný pocit melancholie a osamocení vyvolává i olomoucký obraz, v inventáři označovaný jako Podvečer či Krajina s rotundou. Je to jeden z autorových pohledů na Bílou horu s dramatickou oblohou a letohrádkem Hvězda, jenž jakoby na horizontu ztrácel svou monumentalitu. Olomoucká malba mezi nimi vyniká nejprostším a nejimpresívnějším zobrazením tohoto místa.

Tak jako v případě dále vyjmenovaných obrazů je to pohled zhruba od severozápadu, od dějiště bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Samotný původní název Engelmüllerova mladšího pohledu na Bílou horu pravděpodobně z roku 1917 ze sbírky Národní galerie v Praze – Sami. Bílá hora – implikuje existenciální obsah obrazu, pocit osamocení, implicitně naznačený tesknou podobou večerní krajiny a explicitně vyjádřený dvěma osamělými postavami: matky sedící na mezi a objímající v pase svého chlapce, který zadumaně hledí do dáli. Již v roce 1904 představil malíř obraz s názvem Bílá hora na výstavě Krasoumné jednoty v pražském Rudolfinu (s. 6, č. kat. 51). Kvůli chybějícím bližším technickým údajům s ním bohužel nelze ztotožnit olomoucký, ani královéhradecký obraz (jehož kompozice na výšku je v popředí doplněna plastikou Ukřižovaného), třebaže vznik obou z nich můžeme předpokládat právě v období kolem roku 1904.

Martina Potůčková