Mařák, Julius Eduard
Julius Eduard Mařák
(29. 3. 1832 Litomyšl – 8. 10. 1899 Praha)
Březina, 1879
Olej, plátno, 64 × 47 cm. Značeno vpravo dole: J. M.
Na napínacím rámu papírový štítek s textem (propiskou): pí. Helena / Hoplíčková / Olomouc / Blanická 17 // a další papírový štítek s textem (perem): Julius Mařák: / Březina 1879 / O. s. J. 38 / Rudolfinum 1905 //.
Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 1867.
Provenience: obraz byl zakoupen v roce 1980 ve Starožitnostech v Praze.
Mařák patří ke generaci Národního divadla a k nejvýznamnějším českým krajinářům 19. století. Ve školním roce 1852–1853 navštěvoval krajinářský ateliér Maximiliána Haushofera na pražské Akademii. Od podzimu 1853 pobýval v Mnichově, kde soukromě studoval u Leopolda Rottmanna a Eduarda Schleicha. Počátkem roku 1855 se vrátil a zřejmě pokračoval ve studiu na Akademii. V té době procestoval Krkonoše, severovýchodní Čechy, Český ráj a Šumavu, přičemž nalezl inspiraci pro první romanticky laděné práce. Od roku 1858 žil převážně ve Vídni, kde zprvu ještě studoval. Mařák zachycoval „krajinné výseky a lesní interiéry za různých atmosférických situací i denních proměn, … dokázal vyjádřit nejrůznější nálady lesních zákoutí, pasek, bažin i pralesů“.
K jeho nejvýznamnějším zakázkám patří cyklus devíti obrazů památných míst v Čechách a na Moravě, který v letech 1882–1883 vytvořil pro předsíň královské lóže Národního divadla v Praze. Do Prahy se vrátil v roce 1887, když mu bylo nabídnuto místo profesora znovu zřízené krajinářské školy na Akademii a vzápětí se stal i zdejším rektorem. Velmi je ceněna jeho pedagogické role: změnil atmosféru školy, reformoval výuku, ustanovil nový program krajinářské školy a v neposlední řadě zajistil Akademii i po finanční stránce. Vychoval a svým příkladem ovlivnil celou generaci krajinářů, k nimž patří Ota Bubeníček, Alois Kalvoda, František Kaván, Otakar Lebeda, Jaroslav Panuška, Antonín Slavíček a řada dalších. Se svými žáky podnikal časté studijní cesty, při nichž malovali společně v plenéru.
V Mařákově cyklu třinácti uhlokreseb, nazvaném Rakouské lesní charaktery (1878), „kopcovitý kraj s říčkou, porostlý háji bříz“ 1, vyznívá smutně, třebaže se tyto stromy – zřejmě kvůli svým štíhlým bílým kmenům – obvykle spojují s veselou představou. Naopak radostné až pohádkové pocity vyvolává vnitřek prosluněného březového lesa na olomouckém obraze.
Malíř tu takřka dokumentárním způsobem zachytil malý záběr hájku ve svahu. Soustředil se na spodní patro, tudíž kmeny stromů pomyslně přeťal a zobrazil je bez korun. Vytvořil atmosféru, která diváka vybízí vstoupit dovnitř a objevovat hloubku lesa a vůbec přírody, „v jejímž objetí se celý kosmos mění v obrovský chrám“ 2, kde může člověk o samotě kontemplovat a poznávat nejen sám sebe.
Výstižně vyjádřenou hru světel a stínů na lesním podrostu i hru slunečních odlesků na kmenech stromů zde učinil samotným obsahem obrazu, jenž spadá do období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ve kterém Mařák začal záběry krajin postupně zmenšovat. V malých výsecích lesa se mohl zaměřit i na menší detaily. „Nahlížel do jeho malebných zákoutí, obdivoval lesní mýtiny, cesty, bažiny a tůně.“ 3
Obrazy vnitřků lesa a života v něm se staly umělcovou doménou. Aktuální téma lesního interiéru vrcholilo právě ve druhé polovině 19. století a souviselo s proměněným vztahem člověka k přírodě – se schopností vnímat vnitřek lesa jako interiér, který odráží divákovo nitro a dotváří chvíle osobního ztišení i se zhodnocením měšťanského interiéru jakožto místa soukromí.
Martina Potůčková
Pozn.:
1 Loriš 1955, s. 21–24, cit. s. 23.
2 Ibidem, s. 22.
3 Blažíčková-Horová 1999a, s. 40.
Březina, 1879
