Pirner, Maxmilián

Maxmilián Pirner (13. 2. 1854 Sušice – 2. 4. 1924 Praha)

Běh života (Pokušení sv. Antonína), 1898–1918

Olej, tempera, plátno, 126 × 177,5 cm. Značeno vlevo nahoře: M. PIRNER 98–18. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 2441.

V letech 1872–1874 studoval na Akademii v Praze u Josefa Matyáše Trenkwalda, jehož společně s Josefem Tulkou, Františkem Ženíškem a dalšími spolužáky následoval do Vídně a pokračoval u něj ve studiích na zdejší Akademii v letech 1875–1879. V roce 1878 podnikl studijní cestu do Mnichova a o rok později se zúčastnil soutěže na oponu a vlys nad proscénium Národního divadla v Praze. V roce 1883 procestoval Itálii. Žil převážně ve Vídni a působil zde hlavně jako ilustrátor až do roku 1887, kdy mu bylo nabídnuto místo učitele nově zřízeného ateliéru žánrové malby na pražské Akademii, který záhy získal velký věhlas. K jeho žákům patřili V. Bartoněk, L. Marold, F. Hudeček, J. Uprka, F. Bílek, J. Špillar a řada dalších. V roce 1896 byl jmenován profesorem a v 1898 se stal i rektorem školy a také členem právě založené Vídeňské secese, jejíchž prvních dvou výstav se zúčastnil. Z obavy před nepříznivými kritikami nezasílal až na výjimky svá díla na výroční výstavy Krasoumné jednoty. Pirnerova malířská a ilustrační tvorba je charakteristická literární a filozofickou orientací. Vedle alegorií, mýtů, legend, pohádek a bájí zobrazoval také náboženské výjevy. Navázal přitom na salonní malbu, ale brzy se obrátil k naturalismu a dekadentní stylizaci, později k novoromantismu, symbolismu i secesi.

Maxmilián Pirner byl znám hloubavým tvůrčím přístupem. Kompozice svých děl velmi důkladně promýšlel. Od devadesátých let se navíc soustavně vracel ke svým dřívějším dílům, jež dále přepracovával, než je definitivně dokončil. Restaurátorský průzkum potvrdil, že také olomoucké plátno Běh života patří k řadě přepracovaných prací. Jeho první, dramatičtěji pojatou a na postavy i dekor bohatší variantu malíř vytvořil již v roce 1898, kompozici však výrazně upravil a dokončil až o dvacet let později. Námětem Pokušení sv. Antonína se zabýval častěji, zpracoval jej v několika podobách v různých obdobích svého tvůrčího života. Zprvu zobrazoval eroticky vyhrocené okamžiky Antonínova pokušení, kdy ďábel na sebe bral podobu ženy a napodoboval přitažlivé pohyby jejího těla, aby Antonína svedl. Ovšem ani po porážce ďábel nepřestával, nýbrž přicházel s novou úskočností a lstivostí. Nemohl-li oklamat Antonínovo srdce rozkošemi, přestrojil se a vzal na sebe kupříkladu podobu „žen, šelem, plazů, obrovitých těl a válečných tlup“, později zase podobu zvířete, „které se do stehen podobalo člověku, ale stehna a nohy byly podobné oslím“. Těmito a dalšími barvitými líčeními démonů v Atanášově Životě sv. Antonína Poustevníka (357) se nechal inspirovat Pirner při realizaci výpravnějšího olomouckého obrazu, který je pravděpodobně završením tvůrčího úsilí o ztvárnění námětu o Antonínově pokušení. Dílo navazuje na práce s tematickou linií, která se obrací k pohádkové, mytologické a legendistické látce. Autorův příklon k fantazijním motivům velmi často souvisel s literární inspirací. Jakoby ve světě bájných postav z neskutečného světa hledal útočiště před reálným světem. 

Také v olomouckém díle nacházíme pro Pirnera příznačný střet dvou protikladných světů: divoký vířivý rytmus těl démonů v nejroztodivnějších podobách ostře kontrastuje s klidem poustevníkovým. Démonské hrátky jsou jako dým. Když chybí oheň, který by je živil, sami se rozutečou. Chovají se k Antonínovi a vůbec k lidem tak, jak nás vidí. Jaké myšlenky v nás nacházejí, v takových přízracích se nám zjevují. Jestliže se sv. Antonín obrací k Ježíši, není v silách ďábla, aby ho přemohl, proto patrně malíř zobrazil dotírající svět démonů v patřičném odstupu od bezpečí jeho poustevny. 

Martina Potůčková