Knüpfer, Beneš

Beneš Knüpfer
(12. 4. 1844 Frýdštejn u Sychrova – 18. 11. 1910 na moři na cestě do Ancony)

Moře, [90. léta 19. století]

Olej, plátno, 89 × 177 cm. Značeno vpravo dole: B. Knüpfer. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 2449. Provenience: obraz daroval do sbírek Muzea umění Olomouc Jiří Emler v roce 2006.

Původně historický malíř a portrétista Beneš Knüpfer se proměnil v marinistu a včlenil se do onoho proudu novoromantismu, jenž snový charakter básnivých vizí spájel s erotickou fantazií. V mládí maloval vývěsní štíty pro malostranské obchody a teprve v jednadvaceti letech se stal mimořádným žákem Antonína Lhoty na pražské Akademii (1865–1868), než byl zapsán k řádnému studiu u Josefa Matyáše Trenkwalda (1868–1870). Přesto se dál zdokonaloval na mnichovské Akademii (1870–1878) u prof. A. Raaba a Alexandera Wagnera, ale rovněž u Carla von Piloty, jenž si Knüpfera oblíbil a přizval si jej za spolupracovníka při dekorování radnice.

Podle jeho vzoru Knüpfer namaloval obraz Götz von Berlinchen před koncilem v Heilbronu (1877), za nějž získal stipendium do Říma. V Itálii již zůstal natrvalo. Ještě předtím navštívil Francii, kam se vícekrát vrátil, ale také Anglii a Krym (1898, 1903). Přes Sicílii cestoval i do Tuniska (1909). Když se v roce 1909 i následujícího roku kvůli výstavám v Domě umělců v Topičově salonu vypravil do Prahy, tvrdě jej zasáhla kritika obou výstav. Byl mu vytýkán i kosmopolitismus jako brzda účasti na formující se národní kultuře. Podobně jako mladší Otakar Lebeda i Antonín Slavíček také Knüpfer způsobem sobě vlastním zvolil sebevraždu. Při plavbě parníkem William po Jadranu ukončil svůj život skokem do vody mezi rakouskou Rijekou a italským mysem Ancona.

Malba v Knüpferově osobitě lyrické tónině představuje marinu s bájnými vodními bytostmi, realistickým ztvárněním skalnatých útesů a věrohodně přiblíženou mořskou hladinou. Knüpfer se proměnil ve „vodního malíře“ po roce 1879, kdy se usadil v Porto d’Anzio u Tyrhénského moře. Malba věhlasného marinisty začala především poté, kdy jeho fantazie prolnula s římskou mytologií. Kromě zadumaných mnichů, nevšímavě procházejících kvetoucí krajinou, v níž se náhle mihli amorci, se na jeho obrazech záhy objevili rybáři a osmahlí námořníci. Knüpferův pohled se stále více upínal k moři. V jeho představách se u pobřežních útesů vynořovaly najády, tritóni a sirény. 

Toho druhu je také olomoucká marina, na níž zatažená obloha podbarvuje děj obrazu. V této poeticky laděné atmosféře se v doznívajícím vlnobití vyhoupla na skalní vyvýšeninu dlouhovlasá, krásná najáda s výraznými ženskými oblinami. Odvrácená, enigmatická bytost byla vyrušena tritónem. Vynořil se z vln u dlouhého skaliska, diagonálně přisedajícího k ostré trojúhelníkové kamenné podnoži, skrápěné vodou. Avšak znovu se divoce noří do mořské pěny za svým sokem. Vlastně jde o souboj o najádu, přičemž Knüpfer vytvořil varianty úspěšného díla. Malba navazuje na koncepci obrazu Souboj Tritónů, jenž rakouský arcivévoda Karel Ludvík ocenil na Světové výstavě v Chicagu v roce 1892 zlatou medailí. Význam tohoto díla završil jeho nákup arcivévodovým bratrem, císařem Františkem Josefem I. Obraz byl pak vystaven v Obrazárně vídeňských dvorských muzeí. Tato skutečnost je známá, ale není známo, že arcivévoda Karel Ludvík býval hostem u svých příbuzných knížat Rohanů na Sychrově i v pražském paláci, kde žila umělcova rodina.

Knüpfer se svými lyricky laděnými díly přičlenil k odnoži tzv. nového romantismu. Oporu našel u „německých Římanů“, jak byli nazýváni mytologizující malíři, spojující akt s krajinou (Feuderbach, Marées) a zároveň marinisté v čele se Švýcarem Böcklinem.

Na rozdíl od Böcklina, posedlého tajemnem a přízraky smrti, se Knüpfer ve své fantazii nevydal na podobně nebezpečný sráz. Naplňoval očekávanou erotizovanou poetiku, čímž nemohl zklamat. Již od osmdesátých let 19. století vstupoval se svými charakteristickými náměty do oblasti evropského symbolismu a novoromantismu, přičemž vystavoval zejména v Paříži, Mnichově, Berlíně a Vídni. V roce 1898 se zařadil mezi zakládající členy Jednoty umělců výtvarných a od té doby až do roku 1902 patřil také k členům spolku Vídeňské secese.

Marie Mžyková