Hynais, Vojtěch

Vojtěch Hynais (14. 12. 1854 Vídeň – 22. 8. 1925 Praha)

Portrét dívky, 1884

Olej, dřevo, 27,5 × 22,5 cm. Značeno a datováno vlevo dole: V. Hynais /Paris 1884. Vpravo nahoře přípis štětcem: A mon cher et bon ami / D. Valtat // „A mon cher ami Dr. Émile Valtat.“ Na přední straně rámu kovový štítek: HYNAIS Vojtěch /1854–1925 //. – Na zadní straně desky nápis tužkou: 23. Hynais Hlavička dívky (červenou tužkou) a staré číslo: B1 (tužkou).
Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 1163.
Získáno 1966

Přední osobnost české výtvarné kultury a zároveň hlavní představitel tzv. druhé generace Národního divadla. Pocházel z české rodiny žijící ve Vídni, kde vstoupil na Akademii. Jeho učiteli byli Karl Wurzinger, August Eisenmenger a Anselm Feuerbach, jenž po udělení stipendia v Itálii (1875–1876) chtěl svému nejoblíbenějšímu žákovi postoupit svůj italský ateliér. Hynais po letmé návštěvě Prahy (1876) odešel do Paříže a studoval na École des Beaux-Arts u J.-L. Gérôma. Podporoval jej P. Baudry (odkázal mu svou paletu ap.), s nímž připravoval výmalbu pro Vanderbildtovu rezidenci v New Yorku. Ve svém ateliéru umožňoval pobyt malířům z Čech, kam stále upínal pozornost.

Zvítězil zde v soutěži na výzdobu schodiště a budoáru královské lóže Národního divadla (1880) i opony (1883). Z podnětu architekta J. Hlávky se účastnil i výmalby Dvorního divadla ve Vídni, kde mu byl udělen Rytířský řád Františka Josefa I. a Řád železné koruny III. třídy (1887). Byl jmenován rytířem (1890), důstojníkem Řádu francouzské čestné legie (1923). Podobně jako Gérôme vytvářel návrhy pro porcelánku v Sèvres (1888–1892), avšak odmítl nabízené místo jejího ředitele. Naopak přijal nabídku profesury v Praze na Akademii (1893), kde byl opakovaně rektorem (1894–1895, 1899–1900, 1901–1902). V Čechách navrhoval prestižní plakáty k Jubilejní zemské výstavě (1891) i k Národopisné výstavě (1895). Rovněž byl vyzván k dekorování Pantheonu Národního muzea (1895–1896). Stal se mimořádným, pak řádným členem Akademie věd a umění (1890, 1897), která mu udělila Cenu Akademie (1891). Zúčastnil se Světové výstavy v Paříži, kde získal Zlatou medaili (1889–1900).

Pro Hynaisův portrét hnědovlásky, v tříčtvrtečním natočení s poetizujícím, melancholickým nachýlením hlavy, je příznačná zvláštní nenucenost i elegance. Právě tak uchvacuje lehkost bezmála akvarelově jemné malby, charakteristické zejména pro počátky Hynaisova pařížského pobytu. Zdánlivě jednoduchý portrét je postaven na subtilních, rafinovaných kontrastech. K nim patří dívčina přízdoba v podobě trojlaločných, svítivých perlových náušnic s droboučkým zlatým přívěskem. K tomu pel dívčina mládí, podtržený porcelánovou hladkostí pleti, je umocněn světelnou vibrací průsvitné šály, malované s dokonalostí směřující k Hynaisovu velkému vzoru, jímž byl Giovanni Battista Tiepolo. Jeho bravurně malovaná hlava dívky se zkadeřenými vlasy sepnutými na temeni vyniká na volně šrafovaném pozadí, provedeném v distingovaně kouřovém, šedomodrém tónu, a to na prosvítajícím, nahnědlém podkladu. Zvolený způsob ledabyle průzračné malby pozadí připomíná velkého Jacquese-Louise Davida, jenž podobnou metodou na samém vrcholu své tvorby zariskoval, až bezmála ohrozil svou kariéru. Z hlediska svého uměleckého cítění dokonale ztvárněný portrét zvýraznil dráždivě „neupraveným“, skicovitým pozadím. Sice tím umocnil účin malby, zato však popudil vznešenou klientelu (např. Madame Récamier).

Portrét dívky se blíží repertoáru salonních malířů typu Gustave-Jeana Jacqueta, zachycujících svůdné dámy s efektem mušelínových závojů kolem bělostných šíjí. Hynais tu ovšem s mírou nekonvenčnosti sobě vlastní neupadal do salonní nasládlé líbivosti, nýbrž sledoval přirozený půvab s psychologickými akcenty. 

Právě ono odevzdané, teskné pohroužení mladé dívky, na níž, zdá se, dopadlo břemeno dosavadního života, uvádí diváka do zvláštního rozpoložení a bezmála soucítění s jejím smutkem. Podvědomé pátrání po příčinách její nálady je náplní skrytého děje.

Jisté je, že tento portrét byl vytvořen s porozuměním a vrcholnou kultivovaností. Portrétovaná, jejíž typ lze spatřit i na Hynaisově oponě Národního divadla v Praze, snad patřila do okruhu přítele, jemuž portrét věnoval. Byl jím „drahý a dobrý přítel“ doktor Émile Valtat, jehož samotného Hynais portrétoval v předchozím roce. V dané době se o Hynaise staral právě za jeho existenční tísně a nejspíš mu i zachránil život. Ošetřoval jej, když onemocněl tzv. růží. Potřeboval, aby se jeho pacient v klidu léčil, a proto jej ostře varoval před vycházením z bytu. Hynais přesto neuposlechl rad, což bohužel ani nemohl. Jak to vylíčil v dopisech rodině, při starostech o živobytí musel shánět zakázky, neboť neměl ani na zaplacení léčby. Tudíž Portrét dívky – přípisem na obraze věnovaný dr. Valtatovi – patřil k jeho výrazům vděku. Zároveň byl omluvou za vlastní neukázněnost, za níž trvale pykal, neboť v důsledku nedoléčení přestal vidět na pravé oko. Dalším dílem, které mu věnoval, byla replika obrazu patronky lékařství, Maří Magdaleny, kterou nakonec koupil Masarykův fond, a stala se součástí Kanceláře prezidenta republiky na Pražském hradě.

Hynaisův dar dr. Valtatovi, zahrnutý dnes do sbírek Muzea umění v Olomouci, je mistrovskou prací, potvrzující jak znalost projevu Paula Baudryho, tak i fines uznávaných přátel z uměleckého světa, Alfreda Stevense, Jeana-Jacquese Hennera, Luca-Oliviera Mersona nebo třeba Alberta Maignana. Přesto – či právě proto – je toto drobné dílo jedinečným dokladem Hynaisova malířského umu a výtvarné inteligence.

Marie Mžyková