Sidorowicz, Zygmunt

Zygmunt Sidorowicz (1. 4. 1846 Lvov – 2. 5. 1881 Vídeň)

Podzimní krajina, 1878

Olej, dřevo, 21 × 26 cm. Značeno a datováno vpravo dole: Sidorowicz 1878.
Na zadní straně desky stará čísla: 26 (natištěno), 91 (tužkou), 724 (štětcem) a nápis: fs. stok (štětcem).
Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 317.
Provenience: od roku 1951 patří obraz k základnímu fondu Muzea umění Olomouc.

Malíř portrétů, žánrových a historických scén a především krajin. V roce 1864 obdržel stipendium od města Lvova, které mu umožnilo studium na vídeňské Akademii u Eduarda von Engerth. V roce 1867 se vrátil do rodného města a uspořádal tam výstavu svých prací (kopie starých mistrů, zátiší, portréty a figurální kompozice). Živil se ilustracemi pro místní tisk (Mrówka a Szczutka). V roce 1871 získal další stipendium a vydal se studovat a pracovat do Mnichova. V letech 1873–1877 byl členem Mnichovského uměleckého spolku. Stýkal se také s polskými umělci. Začal malovat drobné realistické krajiny, z nichž několik zakoupil Mnichovský umělecký spolek pro slosování uměleckých děl. V roce 1877 se odstěhoval do Vídně, kde se oženil. Pravidelně obesílal výstavy ve Lvově, Krakově, Varšavě. Zemřel předčasně na zápal plic.

Sidorowicz se snažil o realistické vystižení krajiny. Prostřednictvím mnichovských krajinářů si osvojil nejnovější trendy v zobrazování krajiny, ovlivněné francouzskou Barbizonskou školou. Vybíral si zejména typ téměř rovné polské krajiny s rozlehlými poli či pastvinami, starými rozježděnými cestami, listnatými lesy i vodními plochami. Často v jeho scenériích nacházíme věže kostelů, venkovské cesty lemované kapličkami či chalupami rolníků. Obvykle je malíř oživoval drobnou žánrovou stafáží v podobě putujících či odpočívajících venkovanů nebo potulných cikánů. Zdůrazňoval světelné nálady v krajině, kterou zachycoval v nejrůznějších ročních i denních proměnách, jak napovídají samy názvy jeho děl.

Na olomouckém obrazu, který vznikl krátce po autorově přestěhování do Vídně, zachytil uvolněným štětcovým rukopisem a umírněnou lomen melancholickou atmosféru podzimního dne. Skrze malebně pojatou zamračenou oblohu jen občas probleskují sluneční paprsky, které osvětlují místo, na němž odpočívají dvě ženské postavy. Toto místo ostře kontrastuje s popředím ponořeným do stínu. Jemně ponurá nálada a mýtická podoba krajiny je umocněna dvěma osaměle vyhlížejícími vrbami, jež představují ústřední prvky kompozice.

Martina Potůčková