Liebscher, Adolf

Adolf Liebscher (11. 3. 1857 Praha – 11. 6. 1919 Potštejn)

Adolf Liebscher byl autorem historických, alegorických a žánrových maleb, ilustrátorem a mladším bratrem malíře Karla Liebschera. V sedmdesátých letech 19. století absolvoval studia na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. Zúčastnil se soutěže na výzdobu foyer Národního divadla v Praze, v níž získal druhou cenu, a mohl tak vytvořit výzdobu lunet v divadelní spojovací chodbě. Náležel ke generaci Národního divadla. Od roku 1881 působil prakticky až do své smrti na c.k. české vysoké škole technické v Praze. Účastnil se rovněž soutěží pro zhotovení sgrafit pražského Rudolfina (1884), sgrafitové výzdoby nádvoří Národního muzea (1887) a maleb oken chrámu sv. Ludmily v Praze na Vinohradech (1897). Mimo kostela sv. Ludmily se též podílel na výzdobě mnoha dalších budov v Čechách, na Moravě i v cizině (např. na Grébově vile v Praze na Vinohradech, vile Ottomara Klingera v Novém Městě pod Smrkem, Besedním domě ve Vyškově, kapli v Lochovicích, radnici a záložně v Kolíně či na slavnostní oponě lublaňského divadla). Díky svému širokému záběru od velkých historických pláten až po drobné národopisné studie a líbezné žánrové obrázky se stal jedním z nejpopulárnějších českých malířů konce 19. století. 

Černohorská idyla, [90. léta 19. století (?)]
Olej, plátno, 86 × 64,5 cm. Značeno vpravo dole: A. Liebscher. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 1782.

K popularizaci folklórní malby v Čechách přispěla Národopisná výstava uspořádaná v Praze v roce 1895, i když již dříve byla na pražských výstavách folkloristická díla výrazně zastoupena. Podobně jako mnoho dalších umělců i Adolf Liebscher propojoval naturalistické a idealistické vylíčení venkova, které bylo projevem dobového neoromatismu. Své první návštěvy moravského a slovenského venkova, z nichž si přivezl řadu studií, podnikl v první polovině osmdesátých let. Na základě podnětů z těchto cest pak vznikaly drobné žánrové malby, určené především k dekoraci měšťanských domácností, ale také ilustrace pro velké knižní edice, jako byly např. Ottovy Čechy nebo Hrady a zámky Augusta Sedláčka.

Typickým příkladem Liebscherova spojení idylického obsahu a přiměřeně realistického ztvárnění je například Výlet na Říp (1900–1902), zobrazující veselou společnost obrozenecké doby. V těchto pracích uplatňoval působivé krajinné scenérie k navození idylické atmosféry, mnohdy až příliš idylické. Liebscherova akademicky orientovaná, dobově ceněná tvorba naturalistického vyznění byla mnohdy dovedena po krajní mez romantického sentimentu a líbezné podbízivosti. V podobném duchu vytvořil i takříkajíc „nasládlou“ Černohorskou idylu, zachycující milostné dostaveníčko mladého páru v teplém letním podvečeru na vrcholu Černé hory na Šumavě, jak napovídá tradiční název díla a odpovídá podoba lidových krojů obou protagonistů i geomorfologie místa. Právě Černou horu, ležící na hlavním šumavském hřebeni, tvoří ve vrcholové části rozsáhlá plošina, místy pokrytá balvany, jež nabízí jedinečné pohledy. Zde se nachází území skutečného prameniště Vltavy, která vzniká spojením několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory s vodami vytékajícími z rašelinišť na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála.

Martina Potůčková