Blind Spot: Yuriy Biley, Mykola Ridnyi, Johanna Tinzl

25 04 – 30 09 2023
Výkladce budovy Muzea moderního umění, Galerie 9:16 (obrazovky u vstupu do MUO), CEAD.space

Spojení „slepá skvrna“ pochází z oftalmologie a označuje malou oblast na sítnici lidského oka, na níž vzniká obraz. Slepá skvrna brání jeho celistvosti – část z něj si je potřeba vždy domyslet, vykonstruovat, představit. Tato „malá lež“, na níž stojí lidské vnímání, je dobrou metaforou našeho běžného pohybu uvnitř společnosti, učení se, orientace, utváření názoru a jeho sdílení. V rámci programové linie FORUM se představuje trojice výrazných středoevropských osobností, která se sdíleným sociálním slepým skvrnám dlouhodobě věnuje – ať už je jimi konzumace mediálních obrazů, utváření sociální pravidel nebo komunikace osobních dilemat. Projekt se zároveň pokouší jinou podobnou skvrnu překlenout – otevírá tradiční státní instituci veřejnému prostoru, jeho nejistotě a hektičnosti – a čeká na své vlastní echo.

ZNOVU SE SETKÁME
25 04 2023–15 07 2023, Galerie 9:16, CEAD.space, výkladce

Projekt reflektuje intimní vztahy Yuriyho rodiny, která je vzhledem k jeho životu v Polsku dlouhodobě rozdělená. Na intenzitě přitom pochopitelně získaly po vypuknutí války s Ruskem 24. 2. 2022, a to tím spíše, že se jí jeho mladší bratr aktivně účastní. Trojice kapitol pojímá vzájemnou komunikaci všech členů rodiny. První je věnována právě bratrovi – představuje ji film s názvem Piš alespoň jednou denně, v němž autor předčítá ze vzájemné korespondence (CEAD.point). Druhá, pojmenovaná Vlast, reflektuje Yuriyův celoživotní vztah s otcem – a opírá se o sérii citlivě vybraných předmětů, s nimiž jsou spojeny autorovy vzpomínky a prožitky (Galerie 9:16). Kapitola poslední, Fotografie mé matky (výkladce), pak představuje cyklus květinových aranžmá Yuriyho matky. Intimita a koncentrovanost sdělní ostře kontrastuje s absencí „skutečného“ kontaktu, a palčivě tak zpřítomňuje dilemata spojená s osobní emigrací.

2022-, video, fotoprint, objekty, text
* původně součástí výstavy United prezentující výběr autorů spojených s udělením ceny PinchukArtCentre 2022 (kurátorka: Oleksandra Pogrebnyak)

Vizuální umělec a kurátor Yuriy Biley (1988, Užhorod) absolvoval v roce 2011 Národní akademii umění ve Lvově. Od roku 2015 žije a pracuje v polské Vratislavi. Ve své tvorbě se zaměřuje na aktuální socio-politické události, mj. problematiku emigrace. Většina jeho projektů vychází z osobních zkušeností. Zajímá ho text a vliv jazyka jako kulturního či přímo sebe-identifikačního faktoru. Je spoluzakladatelem skupiny Open Group (2012), jejíž umělecká praxe reflektující koncept „kolektivní práce“. V roce 2013 získala Open Group zvláštní cenu PinchukArtPrize (Kyjev), v roce 2015 pak cenu hlavní. V roce 2015 se jako člen sdružení zúčastnil 56. ročníku. La Biennale di Venezia. O dva roky později se Open Group o ukrajinský pavilon postarala plně. Biley je také kurátorem a spoluzakladatelem dvou galerií: Detenpyla ve Lvově (od roku 2011) a NEW GOLD ve Vratislavi (od roku 2019). Absolvoval řadu samostatných výstav (Muzeu emigrace v Gdyni a BWA Zielona Góra v roce 2022; Labirynt gallery Lublin v roce 2021 ad.), také ale těch kolektivních (mj. Miguel Abreu v New Yorku, PinchukArtCentre v Kyjevě, galerii Raster ve Varšavě, vše 2022; Národním muzeu umění v Kyjevě, 2021; Muzeu současného umění ve Vratislavi, 2020; Muzeu současného umění v Chersonu, 2019; Ludwig Museum v Budapešti, 2018; Badischer Kunstverein v Karlsruhe, 2015 ad.). Je zastoupen ve sbírkách galerie Labirynt v Lublinu, Muzea současného umění v Chersonu a v soukromých kolekcích.

SLEPÁ SKVRNA
25 04 2023–15 07 2023, Galerie 9:16

Název díla Mykoly Ridnyiho je vypůjčen z oftalmologie. Slepá skvrna je malá oblast na sítnici, která brání vytvoření celistvého obrazu. Při jeho doplňování se spoléháme na vlastní znalosti a paměť, aniž bychom brali v úvahu, že realitu neustále konstruujeme. Ridnyi využívá tento koncept jako metaforu společnosti ve stavu mediální války. Bere obrazy z médií a zpráv informujících o válce probíhající na východní Ukrajině, zasahuje do nich manuálně, nejčastěji černou tuší, a uměle v nich tak slepou skvrnu re-konstituuje. Toto dílo je kritickou výpovědí o mechanickém přijímání reality v podobě, jíž ustavují médii, a o společenské slepotě, kterou nám vnucuje válečná propaganda, jež vytváří polaritní vidění reality, rozděluje společnost na „my“ a „oni“, na „naše“ a „jejich“. Ne nadarmo se říká, že první obětí války je pravda – bez ohledu na to, co za ni ve skutečnosti považujeme.

2014–2015, akryl ve spreji na c-tisku, pero na papíře

Mykola Ridnyi (1985, Charkov), kterého už olomoucké publikum díky loňskému programu MUO-SEFO s názvem Kino střední Evropa dobře zná, je umělec, filmař a kurátor. V roce 2008 absolvoval Národní akademii designu a umění v Charkově. Je zakládajícím členem uměleckého kolektivu SOSka group. Využívá různých médii, od site-specific instalací a soch po fotografii a experimentální film. Jeho tvorba se pohybuje na pomezí kinematografie a současného umění, kombinuje dokumentární a performativní přístupy. Jeho díla byla uvedena na výstavách a filmových festivalech, včetně Transmediale na HKW v Berlíně (2019), 35. festivalu dokumentárních filmů v Kasselu (2018), The Image of War v Bonniers Konsthall ve Stockholmu (2017), All the Worlds Futures na 56. Benátském bienále (2015), The School of Kyiv – Kyiv Biennale (2015) ad. 

NAZPĚT DO VÍDNĚ – Adaptace těla ve veřejném prostoru
27 07–30 09 2023, Galerie 9:16, výkladce

Velkoformátový fotografický triptych – vzniklý autorskou selekcí z původního souboru devíti snímků zachycujících Helgu Pollak-Kinsky – přibližuje témata pohnutého života Pollak-Kinsky olomoucké veřejnosti, a navrací tak i ji pomyslně do rámce široké střední Evropy. Johanna zachytila Pollak-Kinsky v jejím kulturním centru, ve Vídni, na místech, která měla pro její život klíčový význam – a to jak před jejím útěkem z Rakouska v roce 1938 do moravského Kyjova, respektive deportací do Terezína a následně Osvětimi, tak po návratu do země v roce 1957. Společně s autorskou se na ně systematicky začala vracet, přičemž znovuoživovala nejen vlastní vzpomínky, ale také aktuální vztahy a vazby. Na základě inspirace fotografickým cyklem Konfigurace těla, který vytvořila v letech 1972–1976 VALIE EXPORT, přitom Johanna reflektovala přítomnost a reprezentaci ženského těla ve veřejném prostoru města a ve společnosti obecně. A to v době, což je potřeba zdůraznit, celosvětové pandemie Covid-19, přičemž samozřejmě tematizovala také problém stárnutí, respektive jeho masivní vytěsňování za okraj pozornosti západní (post)kapitalistické společnosti.

Rakouská vizuální umělkyně Johanna Tinzl (1976, Innsbruck) absolvovala studia sochařství na Univerzitě Mozarteum v Salcburku a transmediálního umění na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni, kde také v letech 2017–2022 vedla ateliér prostorové tvorby. V roce 2015 byla stipendistkou rezidenčního programu Red Gate v Pekingu (Čína) a v letech 2015-2011 se zúčastnila pobytu v belgickém Charleroi. V roce 2010 obdržela grant bm:ukk Start, o tři roky později získala cenu Paula Flory (společně se Stefanem Flungerem). Dlouhodobě spolupracuje s klíčovými rakouskými institucemi (Vereinigung bildender Künstlerinnen Österreichs, MUMOK, MAK, Vienna Kunsthalle ad.), prezentuje se nejen doma, ale také v zahraničí. Její práce je založena na citlivém, často participativním působení v rámci konkrétních komunit či lokalit. Zajímá ji zejména performativita historických vyprávění a vizualizace nejistých momentů „politického“ v každodenním životě. Svůj rozsáhlý výzkum integruje do performativních či instalačních formátů, které zahrnují široké spektrum médií, video, zvuk, objekt či text. Pozorování a kumulace informací, včetně jejich kritického zhodnocení, jsou pro ni základem. Její práce, využívající jak fiktivní, tak dokumentární přístupy, je tradičně polyfonní, neustále přehodnocuje a popírá monolitické fabulace kulturní historie.