Sobotka, Ivan

Ivan Sobotka (4. 2. 1927, Moravské Budějovice – 23. 7. 2008 Praha)

Mrtvoly lidí, (1954) 

olej, plátno, 66 x 48 cm, získáno 2008, inv. č. O 2580

Malíř Ivan Sobotka je jedním z nejosobitějších uměleckých solitérů 2. poloviny 20. století. Umělec vzácné osobní integrity patří ke generaci, jejíž start do života poznamenala dvojí totalita. Válečná léta prožil jako student gymnázia v Moravských Budějovicích, kde se roku 1927 narodil. Pro utváření jeho umělecké i lidské osobnosti mělo velký význam hned několik básníků a výtvarných umělců, působících na jihozápadní Moravě: Otokar Březina a jeho dlouholetý přítel František Bílek, básník a kněz Jakub Deml a především nakladatel Josef Florian, který od počátku 20. století budoval v nedaleké Staré Říši svůj projekt studia věd, teologie a umění, kterým nadchl k aktivní spolupráci tolik významných umělců a citlivých spolupracovníků. V produkci staroříšského nakladatelství se Sobotka seznamoval s nejvýznamnějšími reprezentanty expresionismu ve všech jeho podobách, od projevů fauvismu až po kubismus. Pro utváření jeho uměleckého myšlení měli vliv zejména Georges Rouault, Vlastislav Hofman, Josef Čapek, Bohuslav Reynek a básníci Georg Trakl, Franz Kafka, Leon Bloy. 

Po maturitě nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou absolvoval roku 1951 v ateliérech profesorů Vladimíra Sychry a Vladimíra Pukla. Studium mu přineslo především podnětné přátelské kontakty s uměleckými druhy Pavlem Brázdou, Věrou Novákovou, Jitkou Kolínskou, Josefem Jírou, Robertem Piesenem, Richardem Fremundem, Vladimírem Komárkem a dalšími. Současně také rozšířil své znalosti světového výtvarného umění. K svým uměleckým vzorům přiřadil Pabla Picassa, Henri Matisse, Giorgia Morandiho a zejména milovaného Pierra Bonnarda. Aby si uchoval svůj vnitřní svět, svobodu a nezávislost, rozhodl se po ukončení studia oddělit svoji tvorbu od práce pro obživu. Udržoval přitom stále intenzívní kontakty s Pavlem Brázdou a jeho manželkou Věrou Novákovou. Společně řešili umělecké problémy, společně malovali a hlavně společně prožívali tísnivou atmosféru padesátých let, kterou vnímali jako přicházející apokalypsu. To se odráželo také v existenciálních námětech jejich obrazů z té doby. Jsou to například obrazy Mrtvoly lidí (1954) a Blázen II. (1957) Ivana Sobotky nebo obraz Job (1954) Věry Novákové, které jsou součástí stálé expozice Století relativity.

Po polovině padesátých let se jejich cesty umělecky rozcházejí. Sobotka čím dál více omezuje narativnost svých obrazů a současně i tlumí jejich barevnost. Začínají vznikat první „hlavy“, kterým se od té doby téměř výhradně věnoval až do chvíle, kdy naposledy odložil štětec. Podobně jako Alexeji Jawlenskému slouží Sobotkovi opakovaná malba lidské tváře jako způsob meditace. Pracuje s jemnými nuancemi v lineární kresbě, ve výrazu očí, rtů. Často ani nezvýrazňuje mužské, či ženské rysy tváří. Zavřené oči poukazují na obrácení do nitra. Nejde ale přitom o hledání abstraktní rovnováhy o sugesci klidu a ticha, sám o tom řekl: „Ne, o ticho nejde, nevšiml jsem si toho. Lidi mluví, ale nešeptají. Latinské přísloví: Tím, že mlčí, křičí.“ Jeho barevná paleta se pohybuje v tlumených odstínech světle modré, šedé a příbuzných tónech. Malířskou plochu těchto Sobotkových obrazů vnímáme jako soustředěnou práci světla.

Ivo Binder