Diviš, Alén

Alén Diviš (26. 4. 1900, statek Blato u Poděbrad – 15. 11. 1956, Praha) 

Bez názvu (Kompozice), 1927, olej, plátno

51×49,5 cm, značeno: „Diviš 1927“, MUO, O 2444, získáno 2006

New York City, (1947)

tempera, plátno, 90,5×60 cm, značeno: „Alén Diviš / 318 East 73 S“, MUO, O 2249, získáno 1998

Podle svědectví uměleckého historika Jaromíra Pečírky řekl Alén Diviš o svém pojetí umění, že malba není řemeslo, ani spekulace, ani věda, ale osud. A osud mu vede ruku. Chápeme-li ale život a dílo jako celek, potom osud Alénu Divišovi nepřál. 

Jednadvacet let prožije malíř v cizině: do Francie odjíždí v roce 1926 zcela bez prostředků a do ještě větší bídy v Československu se vrací z USA v roce 1947. Umělecké outsiderství se stane jeho údělem celoživotním. 

Krátce před odjezdem z USA namaluje New York, tři obrazy a tři verze svého pohledu na město, které neobdivoval a nemiloval, ale jak víme z umělcovy biografie, bylo mu zde dáno žít a pracovat. Ve stejné době žijí totiž v New Yorku emigranti z Francie, Fernand Léger, Piet Mondrian a další moderní malíři, kteří toto město milují a oslaví je ve svém díle. Byli to již tehdy umělci slavní a uznávaní, zatímco samotářský Alén Diviš zůstával se svým dílem neznámý.   

Neznámý byl také pro Francouze Jeana Dubuffeta, jenž krátce po skončení II. světové války vyhlásí ĺ art-brut a vyjádří tak svůj  ideál umění „v syrovém stavu“, které má svůj smysl jedině tehdy, vytváří-li ho lidé neškolení anebo dokonce lidé nemocní, trpící duševními poruchami. Alén Diviš, malíř, který si osvojil dětsky primitivní styl a část svého díla pojal jako graffiti  zajisté musí být pokládán za předchůdce a přinejmenším za souputníka Dubuffetova ĺ art-brut, zároveň ale nic neztrácí na své nezařaditelnosti. 

Když jako student začínal, jeho spolužáky byli Tittelbach, Stefan, Sutnar, Toyen a mnozí další výtvarníci z tzv. generace Děvětsilu, dnes umělci zvučných jmen.  Alén Diviš ale jako by nepatřil ke generaci poetistů a surrealistů, zůstává samotářem, solitérem díla halucinačních vizí, morbidních scén a posléze spirituality, jejímž centrem je Kristus. Bolestný Kristus, Kristus černochů, Ukřižovaný.

Je to logický závěr díla vytvořeného umělcem, jenž  po celý život snášel chudobu a roku 1956 těžce nemocný dožíval, bez rodiny, obklopený jen hrstkou přátel . Zemřel 15.listopadu 1956 jako křesťan, a také jako spiritista, který kdysi příteli Bohuslavu Martinů slíbil, že mu po smrti dá znamení: tento slib prý nesplnil.

Jiří Olič