Dva Janové, dva mučedníci, dva svatí = jedna výstava

AKTUALITA | 05 10 2023

V baroku byli skutečnými celebritami, byť si to jako mučedníci, kteří podle legendy zemřeli za ochranu zpovědního tajemství, pochopitelně neužili. Jan Nepomucký i Jan Sarkander patřili v 17. a 18. století na Moravě k nejpopulárnějším světcům a právě jim, respektive jejich zobrazování ve výtvarném umění, patří nová výstava v Arcidiecézním muzeu Olomouc nazvaná jednoduše Jan a Jan.

Jak napovídá podtitul výstavy – Legendy Jana Nepomuckého a Jana Sarkandera ve výtvarném umění – převažují díla spojená s příběhy, které se kolem osudů obou světců vytvořily. „Návštěvníkům nabízíme na šedesát děl odkazujících k oběma světcům. Jsou zde medaile, devoční grafika, sochařská díla i monumentální oltářní plátna. Určitě zajímavá jsou grafická díla, která vycházela ve velkých nákladech, byla finančně dostupná široké veřejnosti a jejich prostřednictvím se šířila úcta ke světcům nejen u nás, ale i do světa,“ říká autorka výstavy Simona Jemelková.

ŽIVOT A SMRT JANA A JANA

Jan nebo také Johánek z Pomuku, později známý jako Jan Nepomucký, byl kněz, generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Světcem je uctívaný jako mučedník katolické církve a jeden z českých zemských patronů. Narodil se kolem roku 1340 v Pomuku, prošel významnou církevní kariérou, ale nakonec se stal obětí sporů mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem. Králova družina jej 20. března 1393 zatkla, následně prodělal mučení snad přímo za účasti krále a nakonec skončilo jeho mrtvé tělo ve Vltavě. 

„Velmi rychle se rozvinula legenda o jeho mučednictví a svatosti. Byl označen za důvěrníka a zpovědníka královny Žofie a začalo se uvádět, že byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství, které odmítl prozradit Žofiinu manželovi – králi. Úcta k němu začala vzrůstat zejména po třicetileté válce ve 2. polovině 17. století a zároveň začaly snahy o jeho oficiální svatořečení, které vyvrcholily v první čtvrtině 18. století. 31. května 1721 byl Jan prohlášen za blahoslaveného a po několika letech, 19. března 1729, byl svatořečen,“ říká Simona Jemelková. 

Také Jan Sarkander byl katolický kněz. Narodil se v roce 1576 ve slezském Skočově a od roku 1607 působil v několika moravských farnostech, především v Uničově a posléze v Holešově, kde se stal zpovědníkem moravského zemského hejtmana Ladislava Popela z Lobkovic. Na začátku třicetileté války, během českého stavovského povstání, jej v únoru 1620 moravské evangelické stavy obžalovaly ze zemězrady. Měl údajně povolat vojsko polských kozáků, tzv. Lisovčíků, kteří drancovali Moravu. Také údajně tajně vyjednával s císařem Ferdinandem II. proti protestantským stavům. Sarkander byl zatčen a vyslýchán na mučidlech v olomouckém vězení. Přes strašné utrpení odmítal obvinění, že inicioval vpád polského vojska a vedl tajná jednání v Polsku. Rovněž odmítl prozradit informace od Ladislava Popela z Lobkovic s odkazem na to, že by prozradil zpovědní tajemství. Po tortuře zůstal bez soudu ve vězení, kde o čtyři týdny později 17. března 1620 na následky mučení zemřel. 

„Umučení kněze vyvolalo v rozdělené zemi okamžitě značné pobouření. Jeho kult jako mučedníka se brzy rozšířil nejen na Moravě, ale i v Polsku a v Čechách. Snahy o jeho svatořečení v první polovině 18. století paralelně s Janem Nepomuckým byly neúspěšné. Byl blahořečen až 11. září 1859 a jeho kanonizace byla dovršena 21. května 1995, když jej v Olomouci svatořečil papež Jan Pavel II. současně se Zdislavou z Lemberka,“ vysvětluje Simona Jemelková.

Oba Jany tak spojuje nejen podobný tragický osud, ale především legenda o uchování zpovědního tajemství, které neprozradili ani přes kruté mučení. „To se stalo základem k jejich uctívání a nakonec vedlo i k jejich svatořečení a označení za zemské patrony, přestože obě události dělí více než 200 let a staly za úplně jiných historických okolností. U Jana Nepomuckého šlo především o politické spory složité doby Václava IV. V případě Jana Sarkandera se jednalo o období náboženských rozporů, které vyústily až do hrůz třicetileté války, v jejímž úvodu obětoval život svým názorům, své pravdě, svému kněžskému poslání,“ říká Simona Jemelková.

BAROKO – DOBA JANŮN ZASLÍBENÁ

Největší rozmach zažila úcta k oběma světcům v období baroka, tedy v 17. a 18. století. Byla to doba vroucí křesťanské víry, doby, kdy po hrůzách třicetileté války došlo po rekatolizaci k obrodě katolického křesťanství. S tím bylo spojené i vzepětí vnějších projevů víry, jako byly poutě, oslavy církevní svátky, velkorysé pojetí a monumentální rozměry architektury i umění, které měly působit velkolepě na věřící a podtrhovat pocit přesahu Boží velikosti. Úcta ke křesťanským světcům je toho nedílnou součástí, a právě Jan Nepomucký a Jan Sarkander se začlenili mezi zemské patrony, kterým byla dávána největší úcta. 

„Musíme si také uvědomit, že křesťanská katolická víra byla v minulosti nedílnou přímou součástí života celé společnosti. Ve výtvarném umění převažovaly křesťanské náměty a téma oblíbených světců bylo tedy velmi časté. Proto také byli oba Janové častým námětem výtvarných děl. Například námět, svatého Jana na mostě‘ najdeme skoro v každé obci, což je jen malý příklad lidové zbožnosti,“ zdůrazňuje Jemelková. 

Po období osvícenectví a revolucí konce 18. a první poloviny 19. století, kdy byl vypjatý barokní katolicismus odmítnut a často docházelo k protikatolickým útokům, přinesla 2. polovina 19. století určitou obrodu křesťanské katolické víry a úcta k oběma světcům se opět dostala do popředí. Odrazem toho byla i beatifikace Jana Sarkandera v roce 1859. Třetí období vzrůstu zájmu, tentokrát především k Janu Sarkanderovi, přinesla doba po listopadové revoluci, když papež Jan Pavel II. v roce 1995 při své návštěvě Olomouce prohlásil Jana Sarkandera za svatého. 

„Spojení těchto dvou osobností je tradiční – Jan Sarkander byl vnímán jako následovník Jana Nepomuckého, byl nazýván jeho moravským bratrem, ale i dvojčetem nebo blížencem či přímo moravským Nepomukem. Jan Nepomucký byl někdy představován jako vzor Jana Sarkandera. Přesto, že předmětem úcty byli v českých zemích oba Janové, bylo na ně také nahlíženo do jisté míry tak, že Jan Nepomucký zastupoval Čechy, zatímco Jan Sarkander byl především patronem moravským,“ doplňuje Martina Potůčková. Ve výtvarném umění bývají také oba Janové často zobrazováni společně, což ukazuje i olomoucká výstava.

CO NEPŘEHLÉDNOUT?

Vůbec poprvé budou mít návštěvníci příležitost prohlédnout si nedávno zrestaurované obrazy německého malíře Julia Muhra, který působil v padesátých letech 19. století v Římě. Na výstavě je jeho ve své době velmi oceňované plátno z let 1853 až 1855 zachycující přípravnou beatifikační schůzi z 11. září 1855 v Sixtinské kapli. „Toto monumentální dílo objednal tajný komoří papeže Pia IX. a pozdější olomoucký kapitulní děkan Robert Maria hrabě Lichnovský. My jej známe zejména jako iniciátora velkých stavebních úprav olomouckého kapitulního děkanství, tedy budov dnešního Arcidiecézního muzea. Měl však také velký podíl na úspěšném zakončení procesu blahořečení Jana Sarkandera, čehož je obraz důkazem. Autor v Sixtinské kapli zachytil početné kolegium kardinálů a prelátů v čele s papežem Piem IX. trůnícím pod baldachýnem,“ popisuje Martina Potůčková. „Kardinálové, a dokonce i papež, seděli Muhrovi postupně modelem, takže mnohé z nich je možné identifikovat.“

Druhou vystavenou malbou z roku 1856 vytvořil Muhr nový typ Sarkanderova zobrazení, který vyzdvihuje mučedníkovu příkladnou zbožnost. Jan je tu zpodobněn při modlitbě. Tuto zakázku malíř obdržel od kardinála a papežského státního sekretáře Giacoma Antonelliho, který celou slavnost blahořečení Jana Sarkandera ve vatikánské bazilice sv. Petra organizoval. „Zajímavá je okolnost, že malíři stál modelem propuštěný otrok, který měl velmi výrazný obličej a chování světce. Tohoto muže poslal do malířova ateliéru sám Antonelli. Poté, co se tento beatifikační obraz dostal do Olomouce, stal se vzorem následovaným místními umělci,“ doplňuje Potůčková.