Vězení mysli

Cyklus šestnácti velkoformátových leptů Carceri patří mezi Piranesiho nejznámější a zároveň významově nejspekulativnější dílo. Znepokojivá atmosféra dramaticky inscenovaných imaginárních prostor, připomínajících obrovské labyrinty s masivními pilíři, oblouky, mosty, zavěšenými můstky, diagonálami a spirálami schodišť, dlouhými ochozy a zamřížovanými okny, vedla již od dob romantismu (zejména v Anglii a ve Francii) k řadě interpretací a spekulací o skrytých významech a podnětech, které vedly k jejich vzniku.

Jako „sny“ vyvolané opiem popisuje Piraensiho Vězení ve svém autobiografickém díle Confessions of English Opium-Eater (Zpověď anglického poživače opia) z roku 1821 spisovatel a filozof Thomas de Quincey.

Vyjádření metafyzické hloubky lidské duše v nich naopak viděl anglický romanopisec, esejista a kritik Aldous Leonard Huxley. V eseji z roku 1949 je interpretuje jako vězení lidských myšlenek, výraz pochybností, strachu, úzkosti, zmatku, paniky a nočních můr. 

Již na konci 18. století se Piranesiho Carceri staly také významným zdrojem inspirace nejen pro dobovou scénografii, ale také pro literaturu. Interiéry Piranesiho žalářů použil anglický představitel gotického románu William Thomas Beckford pro svou orientálně-hororovou novelu Vathek z roku 1786. Z francouzských autorů ovlivnily Carceri Théophila Gautiera, Victora Huga, Honoré de Balzaca, Alfreda de Musset či Charlese Baudelaira. 

	„Příliš dobrý malíř“
	Rýže šetří čas, ne žaludek
	Vylisovaný škorpión