Hanak, Anton

Anton Hanak (1875 Brno – 1934 Vídeň)

Dítě nad všedním dnem

Fragment fontány ze zahrady vily Primavesi v Olomouci, 1910–1912

mramor, bronz, železo; výška 150 cm, značeno: AN HANAK 1912 / ANTON HANAK 1912, získáno 1993, Muzeum umění Olomouc, inv. č.1114

Brněnský rodák, od roku 1906 člen spolku Secese a spolupracovník malíře Gustava Klimta a architekta Josefa Hoffmanna je díky přátelství s rodinou Primavesiových velmi těsně spjat s Olomoucí. Čerstvý absolvent vídeňské akademie se s Eugenií Primavesi seznámil v roce 1904. Brzy se rozvinul podivuhodný a hluboký svazek, který Hanaka s Primavesiovými spojil na dvě desetiletí a umožnil mu – jak později vzpomínal – stát se tím, kým chtěl.

Sochař pak většinu svých předválečných prací začal vytvářet jako přímé zakázky pro olomouckou rodinu a její slavnou vilu, která je jednou z nejcennějších staveb vídeňské secese ve střední Evropě. Hanakovou první mimoškolní prací a současně první zakázkou pro olomoucké přátele se stala psychologizující, chvějivě impresivní portrétní busta Mädy (1905–1906) objednaná pro ústřední halu. Také dřevěná socha Ponocného (1906–1907), jakéhosi nostalgicky rustikálního strážce domu, určená pro vstupní průčelí, byla zamýšlena již v projektu. Třetí sochou, na níž začala Hanak pracovat v průběhu stavby, se stala nástěnná kašna Živá voda (1906–1907, též Pravda, Žíznivý nebo Žízeň srdce), určená rovněž do haly. Její základní ideu si sochař načrtl v deníku: „Mladík pije vodu vytékající z úst ženské masky. Je to nejen žízeň žaludku, ale i srdce. [...] Mladík nemůže odolat“. O něco později začal pracovat na nakonec neuskutečněné Schillerově kašně pro park pod vilou. Na tuto výraznou linii Hanak bezprostředně v roce 1909 navázal sochou Věčnosti, kultovní ženské postavy, upomínající svou strnulostí na předklasickou antiku. Autorovými vlastními slovy „sedící Věčnost panuje v kráse a čistotě“ jako dominantní součást rodinné hrobky Primavesiů na olomouckých ústředních hřbitovech.

Jak Živá voda, Věčnost, tak neprovedená Schillerova kašna ztělesnily Hanakovu touhu po zhmotnění tajemného doteku pomíjejícnosti s věčností. A současně vyjádření obnovy života z ženského elementu. Jak ještě uslyšíme, toto symbolistní cítění bezprostředně souznělo s duchovním ovzduším v rodině Primavesiů a zásadně ovlvnilo sběratelství a mecenát Otty a Eugenie. 

Jako stále dominantnější začal vystupovat kult ženy – matky čtyř dětí. Čerpal z toho také další okruh Hanakových děl. Na vstupní dveře vily upevnil bronzový reliéf Matky představující příchozím své dcery (1911). V té době již pracoval na mramorové postavě v životní velikosti, opět portrétu Mädy (1911–1913), k němuž ještě v roce 1913 vytvořil pendant, sochu dcery (nesoucí matčin pseudonym), Mladé Mädy.

V zahradě byla před jedno z oken instalována kašna Dítě nad všedním dnem (1912). Dítě, alegorie čistoty, tady s gestem oranta triumfuje nad personifikacemi Nenávisti, Bezostyšnosti, Závisti a Nevraživosti světa dospělých, provázeného věčnými souboji. Na sloupu před jiným oknem se zase ocitla Modlitba (1912–1913), klečící ženský akt zahleděný do dálky.

Podle Hanakových návrhů byly v posledním předválečném desetiletí dotvořeny také interiéry vily. Anglikanizující krb v hale doplnil měděnou maskou s ruskinovským citátem Život vede jen vpřed – nikdy nazpět (1906). Instalací reliéfu na dveře do domu Hanak vlastně završil úpravu celé vstupní části vily. Pro schodiště s podloubím navrhl mozaikový obklad stěn, který v duchu hnutí Arts & Crafts s jeho kultem rukodělné práce provedli podle sochařových pokynů sami Primavesiovi (1909–1912). Podobně všechna okna opatřili truhlíky na květiny pokrytými rovněž mozaikou.

Stylově to dotvářelo celkovou atmosféru domu, ale především to souznělo s byzantinizující či ravennskou inspirací jedné podstatné části díla sochařova i jejich společného přítele Gustava Klimta. V letech 1912–1913 byla podle Hanakových výkresů kompletně upravena jídelna, z níž se tak stala výtvarně nejnáročnější místnost v domě. Bylo provedeno obložení stěn, kazetový strop, vyroben intarzovaný nábytek (částečně v kubistických tvarech) i fantaskní kryt radiátoru z tepané mosazi se stonkovým a geometrizujícím dekorem.

V podobném duchu byly opatřovány také drobné užitné předměty. Z vily Primavesi se tak stával vysněný Gesamtkunstwerk – ideál secesního hnutí. Některé z Hanakových soch si Primavesiovi odvezli z velké kolekce jeho prací, která byla v roce 1911 vystavena v Římě. Římská výstava se stala pro sochaře zlomovým okamžikem jak z hlediska obecného uznání jeho díla, tak vyvrcholení mecenátu Primavesiových. Z vystaveného souboru Otto navíc zakoupil starší Portrét Thomase Ekela (1906) a především další z vrcholných sochařových symbolistních děl, stojící ženský akt Sfingy (1911), blízký náhrobku na olomouckém hřbitově. Dar rodině k Vánocům 1912 vycházel z podoby dcery, mladší Mädy. Na římské výstavě navíc Hanak seznámil Primavesiovy se svými dvěma blízkými přáteli a souputníky, s architektem Josefem Hoffmannem (1870–1956) a malířem Gustavem Klimtem (1862–1918).

Pavel Zatloukal
převzato z knihy Muzeum umění Olomouc 1951-2011. Od Tiziana po Warhola