Sýkora, Zdeněk

Zdeněk Sýkora (1920 Louny – 2011 Louny)

Černé čárky, (1963)

olej, plátno; 200×135 cm, získáno 1997, Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 2196

Obraz Černé čárky, který Zdeněk Sýkora namaloval v roce 1963, spadá v autorově tvorbě do poměrně krátkého, ale svým způsobem klíčového období, kdy umělec dospěl k natolik radikálním úvahám o novém řešení obrazové plochy, že ho jako jednoho z prvních v dějinách malířství dovedly v následujícím roce k využití počítače coby legitimního pracovního nástroje v rámci realizace jeho uměleckých idejí. 

Převratnosti autorových výzkumů kolem roku 1963 předcházelo téměř dvacet let soustředěné práce. Po rané surrealistické a kubizující fázi se malíř obrátil ke zkoumání obrazové skladby vycházející z krajinomalby a rovněž z obdivu k odkazu Antonína Slavíčka (1870–1910) a Jindřicha Pruchy (1886–1914). Následně, v letech 1957–1959, se autorova malba již zformovala do svébytné, výrazně koloristické řeči, která vyvrcholila v cyklu Zahrad. Tvarová a barevná výstavba jednotlivých obrazů vypovídá o malířově mimořádné schopnosti kreativně rozvíjet a domýšlet poznatky artikulované Paulem Cézannem (1839–1906) a Henrim Matissem (1869–1954), na jehož tvůrčím vývoji pochopil, co je nejdůležitější pro jeho vlastní malířskou cestu. Kolem roku 1960 se začala Sýkorova malba radikalizovat ve smyslu konstituování velkorysé geometrické obrazové skladby a funkce barvy byla do jisté míry ztlumena ve prospěch tvarové kompoziční výstavby obrazové plochy.

V následujících dvou letech pak malíř postupně zcela opustil metodu přepisu viděného a definitivně dospěl k pochopení svébytnosti výtvarných forem, jejich nezávislosti na okolní realitě. Díky pronikavé malířské inteligenci, důslednému studiu a velké odvaze se mu tak podařilo dále směrovat svou malbu k takovému typu zobrazení, které nejenže již nevycházelo z transkripce viděného, ale navíc – a to je pro Sýkorův bezprostřední následující vývoj rozhodující – se jeho výchozím prvkem stal víceméně jednoduchý geometrický element, jehož podobu malíř následně stále rozvíjel. Vytvořené elementy zpočátku intuitivně umísťoval do zvoleného rastru (u prvních tří obrazů obdélníkového, později již výhradně čtvercového), jehož vyplněním vznikaly vizuálně fascinující struktury, jak své obrazy také nazýval. Výsledná podoba těchto obrazů byla velmi překvapující a před malířem se otevřely netušené možnosti nového formálního i obsahového pojetí obrazu.

Prvním z řady celkem osmi pláten tohoto typu byl obraz Šedá struktura, započatý v roce 1962 a dokončený až v příštím roce. Následující obraz Černé čárky, k němuž existuje pandán Bílé čárky, a oba obrazy byly dříve vystavovány společně, tak můžeme považovat za jednu ze závažných realizací, které byly předstupněm k dalšímu vývoji Sýkorovy tvorby. Ta se v roce 1964 radikálně proměnila, když umělec při vytváření struktur začal používat objektivní metody, například předem stanovil pevná pravidla pro kombinování elementů. Převratná idea využít počítač při hledání jejich vzájemných pozic byla potom logickým důsledkem tohoto rozhodnutí.

Ladislav Daněk, Lenka Sýkorová