Mazzanti, Ludovico

Ludovico Mazzanti
(5. prosince 1676, Orvieto – 29. srpna 1775, Viterbo)

Poměrně málo známý představitel pozdně římské barokní malby. Žák Giovanniho Battisty Gaulliho zv. Baciccio, od roku 1744 člen římské Akademie sv. Lukáše. Mimo výrazný vliv jeho mistra na něj silně působila tvorba římských malířů Carla Maratty, Sabastiana Concy, Giu-seppa Passeriho a Giovanniho Maria Morandiho. Svůj mimořádně dlouhý život strávil převážně v Římě, částečně též v Neapoli a Viterbu.

Růžencová Madona se sv. Dominikem a sv. Kateřinou Sienskou
první dvacetiletí 18. století

Olej, měděná deska, 38,5 x 29,5 cm. Neznačeno.
Na zadní straně desky uprostřed nahoře na-tištěno: 39/ 7; na zadní straně ozdobného rá¬mu vlevo dole na papírovém lístku tužkou: 214/ Tiepolo a vpravo uprostřed tužkou: Romischer Mcister, Rosenkranz - madonna. Arcibiskupství olomoucké, inv. č. 713 (od roku 1967 dlouhodobě zapůjčeno do Muzea umění Olomouc).
Provenience: obraz zakoupil arcibiskup L. Prečan v roce 1933 jako „Tiepolo - P Marie růžencová" v Prostějově od starožitníka VI. Seidla. Vystaveno: Olomouc 1967-1968, Olomouc 1969 až 1977, Olomouc 1994, Praha 1995-1996, Olomouc 1996 dosud.

Zatímco starší atribuce Tiepolovi postrádá v souvislosti s obrazem jakoukoliv logiku, připsání (tužkou) římskému mistrovi je nepochybně správné. V katalogu olomoucké výstavy (1967) J. Neumann toto širší určení konkretizoval osobou Ludovica Mazzantiho a v následujících studiích znovu opakoval. Neumannovo připsání lze plně akceptovat, právě tak jako podpořit přesvědčivé důvody, které je provázejí.

Zvláště typologické shody v Neumannem zmiňované nástěnné malbě Nanebevzetí P. Marie z kostela San Ignazio v Římě jsou patrně pro prokázání Mazzantiho autorství rozhodující. Vedle evidentních analogií v dílech Passeriho lze zdůraznit i značnou příbuznost se stejnojmennou kompozicí Moiandiho z římského kostela Santa Sabina, která vznikla krátce po roce 1700. Vedle nepochybných vlivů Gaulliho, které formovaly olomoucký obraz, lze spatřovat hlavní rozdíl v příbuzných dílech Carla Maratty, Giuseppa Passeriho a Morandiho. Téměř ve všech případech jde o práce vznikající v posledních desetiletích 17. nebo na počátku 18. století. Právě tyto evidentní vztahy k římské malbě z období přelomu seicenta a settecenta vedou k posunu Neumannem navrhovaného datování vzniku obrazu spíše do prvních dvou desetiletí 18. století.

Milan Togner