Makart, Hans
Hans Makart (28. 5. 1840 Salzburg – 3. 10. 1884 Vídeň)
Triumfální příjezd Karla V. do Antverp, [kolem 1878]
Olej, plátno, 52 × 39,5 cm. Značeno vpravo dole: Makart.
Na napínacím rámu papírový štítek: Makart H. / Eingang Karl V. //.
Soukromá sbírka (zapůjčeno do Muzea umění Olomouc v roce 1993).
Proslulý malíř, dekoratér a čelný reprezentant tzv. Ringstrasse, byl fenoménem Vídně. Ačkoliv svou malířskou dráhu začal neúspěšně na vídeňské Akademii, měl možnost studia absolvovat alespoň v Mnichově. Cestoval odtud i do Londýna a Paříže, opakovaně pobýval v Itálii a nakonec setrval v Římě. V roce 1869 již jako věhlasný umělec dostal pozvání do Vídně, kde mu byl z nařízení císaře poskytnut i státní ateliér. Makart si v roce 1872 vybudoval vlastní vyhlášený ateliér, vybavený luxusním nábytkem a antikvitami, jenž se záhy stal veřejnosti přístupnou turistickou atrakcí. Mezi osobnostmi, které jej navštívily (Richard Wagner, Arnold Böcklin, Ferenc Liszt), byla i císařovna Alžběta. Ateliér bezplatně pronajímal řadě umělců, kteří toto prostředí zachytili ve svých dílech. Po návratu z cest s přáteli do Egypta (1876) byl jmenován profesorem vídeňské Akademie, přesto dál hodně cestoval po západní Evropě, než začal v roce 1878 vést speciálku historické malby. Jeho charisma zásadní měrou ovlivňovalo vídeňské kulturní klima, jeho program tzv. celostního umění (Gesamtkunstwerk) uchvacoval. Makart se věnoval také interiérovým úpravám, divadelní scéně a kostýmnímu návrhářství. Byl organizátorem velkolepých slavností císařského dvora, včetně proslulého průvodu u příležitosti stříbrné svatby císařského páru, a to se stovkami účastníků v úborech podle jeho návrhů. Když v letech 1880–1882 vedl jako ředitel Dům umělců, stačil ovlivnit celou generaci mladých umělců, Gustava Klimta nevyjímaje. Na jeho předčasné úmrtí se nahlíželo jako na uzavření jedné kulturní etapy.
V roce 1878 přicházely masy návštěvníků do Makartova ateliéru, aby spatřily jeho monumentální plátno, jež se stalo legendou. Koryfej vídeňské historické malby si neodpustil adoraci posledního císaře Svaté říše římské způsobem, jenž uchvacoval. Světový vládce Karel V., který mu byl blízký jako tvůrce nejslavnějšího projektu habsburské „univerzální monarchie“ díky državám v Americe, dobytým Španělskem, právem prohlašoval: „nad mojí říší Slunce nezapadá“.1
Makartovo plátno kolosálních rozměrů (520 × 950 cm) s názvem Triumfální vjezd Karla V. do Antverp2 bylo vystaveno v roce 1879 na Světové výstavě v Paříži a vyvolalo velký rozruch. Ten se opakoval i při představení veledíla ve vídeňském Domě umělců. Při organizování vstupu na výstavu musela kvůli náporu návštěvníků (34 000) zasahovat policie.
Makartův Triumfální příjezd se nakonec ocitl v Kunsthalle v Hamburgu,3 zmenšená varianta zůstala v Rakouské galerii ve Vídni4 a přepis středové části v Olomouci. Na ní je zobrazen císař přijíždějící na koni s doprovodem, přičemž jeho předvojem jsou nahé bohyně, nesoucí vzácné dary. Příležitost k vyobrazení dostaly krásky dekadentní high society, pro něž měl tento historický háv obzvláštní přitažlivost. V popředí obrazu se nachází v roli důstojné matrony, rozhazující z ošatky květy, Makartův oblíbený model, Hanna Klinkoschová, pozdější princezna z Liechtensteinu.5
Této slavnostní události, která se skutečně odehrála v září roku 1520, se při svém putování zúčastnil samotný Albrecht Dürer. Ve svých vzpomínkách na cestu do Nizozemí popsal překvapivě nákladnou výzdobu městských bran k příjezdu císaře a velkolepou slavnost s množstvím hudebníků, ale i mimořádně krásných dívek. Svému příteli Philippe Melanchtonovi sděloval, že se na ně díval „beze studu, protože je malíř“.6 Zvažuje se, že v části aranžovaného průvodu či v určitém uskupení (třeba na balkonu) mohlo jít skutečně o nahé dívky, jak po svém připomíná Makart. Maně tak oživuje císařův nadmíru dobrý vztah k ženám, plynoucí i z jeho známého výroku: „Španělsky mluvím k Bohu, italsky k ženám, francouzsky k mužům a německy ke svému koni!“7 Makart císaře představil v umělecké licenci, zhola nepodobné jeho známému portrétu z Louvru od Bernarda van Orley (1487/1491–1541). Pominul charakteristické rodové rysy, masité rty a výraznou bradu. Naopak jeho pohledný císař v baretu s perem ukazuje vstřícným gestem směr, kde spatřujeme vznešeného člena jeho doprovodu, jenž se samolibostí jemu vlastní představuje Makartův autoportrét.
K oslavnému charakteru této teatrální, romanticky komponované scény Makart využil kompoziční prvky, především vertikálu s aluzí slávy, ve smyslu stoupání k výšinám. Naproti tomu diagonály skýtají prostor pro bohatství a půvab, obklopující Karla V. Habsburského.9
Ztěžklá barevná nota tohoto díla s jeho příznačným „šumem“ barvy (Farbenrausch) byla evokací starých mistrů typu Tiziana a Rubense, kteří navíc rovněž oslavili Karla V. jako vládce světa. Tizian zobrazil Císaře Karla V. po bitvě u Mühlbergu v útočné póze (1548, Madrid, Prado), Rubens jej představil jako osamoceného vítěze (Alegorie císaře Karla V.).
Makartovo plátno v plném rozměru bylo svého druhu symfonickou skladbou, jež v dané době neměla srovnání. Předčilo i jeho předchozí oslavu poslední královny Kypru. Již touto smyslově opojnou malbou – Benátky vzdávají hold Kateřině Cornaro10 – navázal na Tiziana i Veroneseho. Nádherou a pompou se snažil překonat právě Veroneseho, jenž s nasazením vší nádhery rovněž malířsky uctil onu „dceru sv. Marka“. Makarta také inspirovalo mistrovství hutných, opojných barev i oslavná témata doby baroka. Již z toho samotného plyne, že velikán jeho typu se musel utkat s dynamikou, patosem i pompou rozměrných pláten Rubensových (zejména k oslavám svatby Jindřicha IV. s Marií Medicejskou), jehož se v daném ohledu snažil předčit.
Avšak v Makartovi se probouzela také soutěživost s díly soudobých autorů typu Thomase Couturea, jenž zazářil na uměleckém nebi francouzské oficiální scény velkolepým plátnem Římané v době úpadku (1847). A pokud Makart hledal pro sebe vhodné téma, souhrou okolností se k jádru historické malby vázalo téma, související s Habsburky, ale rovněž s jednou z vlámských epizod, jež poutala pozornost i dalších umělců.
Z nejiniciativnější školy historické malby, za niž po vzniku samostatné Belgie platila antverpská Akademie, vzešel malíř Louis Gallait, jenž v roce 1841 vytvořil obraz Převedení svrchovanosti nad Nizozemím 25. října 1555 Karlem V. na Filipa II. Český malíř Karel Svoboda zase v roce 1853 zkomponoval Vjezd císaře Maxmiliána I. do Gentu.11
Stejně jako nakonec ztroskotaly snahy Karla V. o universalismus, na dlouhou dobu bylo pohřbeno Makartovo úsilí o uznání jeho díla. Agnes Husslein-Arco a Alexander Klee připomínají odsudky významného rakouského historika umění Roberta Stiassnyho, jenž pokládal luxus, „čarovnou“ nahotu i naivní sladkost v Makartových exhibicích za „estetickou zrůdnost“.12 „Makartstil“ i „naparfémovanou secesi“ s přebujelým dekorativismem Ringstrasse tvrdě odsoudil také příslušník mladé generace, architekt Adolf Loos (1870–1923). Jeho slogan „ornament je zločin“ platil rovněž pro Makartovy obrazy, záhy označované za kýč. I proto byl obraz Vjezd Karla V. do Antverp srolován a prodán do soukromé sbírky. Až ředitel hamburské Kunsthalle na konci sedmdesátých let 20. století, teoretik Werner Hoffmann, překonal averzi k historismu a obraz získal. Dílo vystavené v Hamburgu se znovu stalo senzací svého druhu.9 I v dílčím záběru olomouckého obrazu se Makart představuje jako malíř velkých kompozic a velkých formátů.
Marie Mžyková
1 Seibt 1999.
2 Viz Berggruen 1878.
3 Teprve nedávno bylo toto monumentální plátno ze sbírek hamburské Kunsthalle restaurováno a vystaveno. – Husslein-Arco – Klee 2011, s. 14. uvádějí stať Wernera Hoffmanna „Makart: A Pioneer?“
4 Olej, plátno, 127 × 240 cm. Viz Husslein-Arco – Klee 2011.
5 K tomuto Makartovu oblíbenému modelu průběžně Husslein-Arco – Klee 2011.
6 The Aldine, 1897, č. 9.
7 K císařovu vztahu k ženám viz Seibt 1999.
8 Dešifrováním díla se podrobně zabýval ve své monografii již Gerbert Frodl (1974).
9 Syn Filipa Sličného a Johany Kastilské se narodil v roce 1500 v Gentu, stal se vévodou burgundským (1506), králem španělským (1516), arcivévodou rakouským, králem římským (1519). Nakonec jej papež Klement VII. korunoval císařem římským (1531). Karel V. roku 1556 postoupil synovi Filipu II. španělský trůn a svému bratru Ferdinandovi předal hodnost císaře.
10 Obraz v berlínské Gemäldegalerie.
11 Dílo hodlal věnovat budoucí císařovně Alžbětě Bavorské při plánování darů vídeňských umělců k jejímu sňatku.
12 Viz též Martina Sitt – Martin Altner, Makart’s Female Figures: Representatives of Pure Sensuality or Nudes in Academic Form?, in: Husslein-Arco – Klee 2011, s. 67, 74.
Triumfální příjezd Karla V. do Antverp, [kolem 1878]
