Makart, Hans

Hans Makart (28. 5. 1840 Salzburg – 3. 10. 1884 Vídeň)

Alegorie zraku, [1872/1879]

Olej, dřevo, 41,5 × 10,5 cm. Značeno vlevo dole: Makart.
Na zadní straně desky papírový štítek (perem): Makart H. Gesicht, další papírový štítek s textem (na psacím stroji): Zajištěno u Ericha Müllera /bytem Olomouc, Smetanova 29 // a číslo: 105 (dopsáno červenou tužkou).
Soukromá sbírka (zapůjčeno do Muzea umění Olomouc v roce 1993).

Alegorie sluchu, [1872/1879]

Olej, dřevo, 41,5 × 10,5 cm. Značeno vlevo dole: Makart.
Na zadní straně desky papírový štítek (perem): Makart H. gehör, další papírový štítek s textem (na psacím stroji): Zajištěno u Ericha Müllera / bytem Olomouc, Smetanova 29 // a číslo: 105 (dopsáno červenou tužkou).
Soukromá sbírka (zapůjčeno do Muzea umění Olomouc v roce 1993).

Proslulý malíř, dekoratér a čelný reprezentant tzv. Ringstrasse, byl fenoménem Vídně. Ačkoliv svou malířskou dráhu začal neúspěšně na vídeňské Akademii, měl možnost studia absolvovat alespoň v Mnichově. Cestoval odtud i do Londýna a Paříže, opakovaně pobýval v Itálii a nakonec setrval v Římě. V roce 1869 již jako věhlasný umělec dostal pozvání do Vídně, kde mu byl z nařízení císaře poskytnut i státní ateliér. Makart si v roce 1872 vybudoval vlastní vyhlášený ateliér, vybavený luxusním nábytkem a antikvitami, jenž se záhy stal veřejnosti přístupnou turistickou atrakcí. Mezi osobnostmi, které jej navštívily (Richard Wagner, Arnold Böcklin, Ferenc Liszt), byla i císařovna Alžběta. Ateliér bezplatně pronajímal řadě umělců, kteří toto prostředí zachytili ve svých dílech. Po návratu z cest s přáteli do Egypta (1876) byl jmenován profesorem vídeňské Akademie, přesto dál hodně cestoval po západní Evropě, než začal v roce 1878 vést speciálku historické malby. Jeho charisma zásadní měrou ovlivňovalo vídeňské kulturní klima, jeho program tzv. celostního umění (Gesamtkunstwerk) uchvacoval. Makart se věnoval také interiérovým úpravám, divadelní scéně a kostýmnímu návrhářství. Byl organizátorem velkolepých slavností císařského dvora, včetně proslulého průvodu u příležitosti stříbrné svatby císařského páru, a to se stovkami účastníků v úborech podle jeho návrhů. Když v letech 1880–1882 vedl jako ředitel Dům umělců, stačil ovlivnit celou generaci mladých umělců, Gustava Klimta nevyjímaje. Na jeho předčasné úmrtí se nahlíželo jako na uzavření jedné kulturní etapy.

Cítit, vidět, slyšet, dotýkat se a ochutnávat – to bylo obsahem klasické alegorie Pěti smyslů. Téma jak stvořené pro Hanse Makarta. Svou evokací snové nádhery osciloval mezi konvencemi a jejich specifickým bořením. Tato manipulace se týká i dvou olomouckých zobrazení ženských aktů, Alegorie zraku (Tvář) se zrcadlem i Alegorie sluchu s rukou pozvednutou k uchu jako při naslouchání. Jde o studie k proslulému cyklu Pěti smyslů (Die Fünf Sinne), komponovanému na objednávku v letech 1872–1879. Jelikož ke koupi nakonec nedošlo, celý soubor maleb se ocitl ve sbírkách vídeňského Belvederu¹ a některé studie se rozptýlily prodejem.

Pod „hávem jinotajů“ prostupovala míra frivolnosti dekadentní high society. Vlastně to byla její devíza. Krásky z nejvyšších kruhů si kladly za čest stát slavenému umělci jako akt. A této „cti“ se dostávalo především obdivovaným dcerám „stříbrníka“ a někdejšího člena vídeňské městské rady, Josefa Carla von Klinkosch (1822–1888).² Šlo o Paulu (1851–1901), později provdanou za hraběte Jozsefa Pala Szechényi-Gyula a populární Johannu Elisabeth Marii, zvanou Hanna (1840–1925), která byla modelem i pro alegorii Sluchu. Ostatně byla Makartovým oblíbeným modelem³ až do konce jeho života. Teprve dlouho poté, v roce 1890, se stala (druhou) chotí prince Aloyse Franze de Paula Maria von und zu Liechtenstein (1846–1920), za pobytu v Anglii nazývaného „princ Louis“, jindy – „der Rote Prinz“.⁴

Skrze přitažlivé, společensky etablované modely Makart násobil vizuální smyslové rozmary, směrované ke kráse, k exotice. Jeho smyslná, mondénní malba se skrytou démoničností měla s alegoriemi spojitost jen v určitých gestech. Hlavním smyslem těchto obrazů bylo efektní předvedení dráždivých aktů s oním ozvláštňujícím podtextem. Ovšem tak tomu bývalo v umění vždycky, proto Makart navazoval na předchůdce nejvyšší kategorie. Obrazy Pět smyslů i s Alegorií sluchu s působivým ženským aktem maloval již Jan I. Brueghel se svým blízkým přítelem Petrem Paulem Rubensem.⁵

Zatímco prvek ochutnávání na Makartově vídeňské Alegorie chuti byl aluzí na Evu v ráji, trhající ovoce ze zakázaného Stromu poznání (Gen. 3,6), jeho Alegorie zraku již neměla podobně uchopitelné konotace. A tak jako se pramáti lidstva v exotickém ráji neubránila satanovým svodům a přivedla ke hříchu i Adama, tak se Makartova dlouhovlasá personifikace zraku z olomoucké malby snaží oblouznit diváka hadovitě se vlnící, smyslnou křivkou svého těla. Ve své sebestřednosti se v zrcadle opájí vlastní krásou a je ochotná okusit slast i za cenu ztráty Edenu.

Podmanivost a naivní nasládlost tohoto díla byla obhajitelná nepopiratelnou úrovní malby, která Vídeň v době historismu fascinovala. Makart dál rozvíjel své smyslné feérie a komponoval „rajské“ prostředí z exotických travin, palmových listů, ptačích per a umělých květin a v této skladbě maloval kytice,⁶ jež se staly hitem své doby.

Pět finálních obrazů Pěti smyslů, zkomponovaných v roce 1879, bylo představeno na jedné z velkolepých, souběžně probíhajících vídeňských výstav v Belvederu (Makart: Malíř smyslů / Makart: Painter of the Senses) a Domě umění.⁷ Tyto výstavy přibližovaly neobvyklé rozpětí tvorby umělce, jenž fenomenálně ovlivňoval nejen vídeňskou společnost vrcholné éry, tedy těsně před tím, než v průběhu prvních dvou třetin 20. století zažila nebývalý propad.⁸

Marie Mžyková

1 Husslein-Arco – Klee 2011, obr. 9 (zde je i rozsáhlá bibliografie). K Makartovu dílu připomeňme alespoň: Wurzbach 1874, s. 397n. – Pirchan 1942. – Frodl 1974. – Lehmann 2011. – Gleis 2011.

2 Zejména v roce 1855 byl dodavatelem luxusních předmětů ze stříbra i pro císařský a královský dvůr, vyráběných podle návrhů předních zahraničních umělců a designérů. Klinkoschova firma zhotovovala také zlaté a stříbrné medaile pro mnoho výstav v celé Evropě. Od roku 1869 šlo o jeho vlastní společnost JC Klinkosch, která se v roce 1873 účastnila Světové výstavy ve Vídni a v roce 1878 v Paříži. Pro své úspěchy byl Klinkosch v roce 1879 pasován na rytíře. Po jeho smrti v roce 1889 byla vydražena jeho rozsáhlá sbírka uměleckých děl.

3 Objevuje se třeba v nizozemském úboru jako Rubensova Helena Fourmentová.

4 Byl synem Franze de Paula z Liechtensteinu (1802–1887) a mladším bratrem Alfreda z Liechtensteinu, tudíž i synovcem panujícího prince Aloyse II. z Liechtensteinu. Jeho první ženou byla rodinou špatně přijímaná spisovatelka Marie Henrietta, rozená Fox.

5 Olejomalba na dřevě z let 1617–1618 (65 × 110 cm) vytvořená v Antverpách se ocitla v madridském Muzeu del Prado.

6 V takovém prostředí byly komponovány tzv. Makartovy kytice s doplňky ve formě pštrosích a pavích per, motýlů a ptáčků, s opakovaným dekorem na japonských vějířích ap.

7 Husslein-Arco – Klee 2011.

8 Teprve s rehabilitací historismu v průběhu sedmdesátých let 20. století zejména v německých zemích a posléze prezentací historismu a naturalismu v Musée d´ Orsay v Paříži v roce 1986 byla Makartova tvorba zproštěna nařčení z kýče a znovu oceněna.