Köpf, Josef

Josef Köpf (16. 1. 1873 Vídeň – 30. 6. 1953 Vídeň)

Stařenčiny vzpomínky, 1893

Olej, plátno, 89 × 68 cm. Značeno a datováno vpravo dole: Josef Köpf 93. Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 184.

Studoval na vídeňské Akademii výtvarných umění u Josefa Matyáše Trenkwalda, Kasimira Pochwalskiho a Siegmunda L’Allemand. Podnikal cesty po Rakousku, Francii a Holandsku. Pravidelně se účastnil výstav ve Vídni. Obdržel zlatou státní medaili, Cenu města Vídně a Zlatý vavřínový věnec vídeňského Domu umělců, jehož byl členem od roku 1903. Zřejmě vystavoval i v zahraničí, např. v roce 1909 v Berlíně. Je znám především jako malíř architektury, městských zákoutí a krajiny, vytvořil četná zátiší, zachycoval i celé interiéry svého domu či ateliéru, v nichž se některé rekvizity opakují v nejrůznějších uskupeních. Maloval také náboženské výjevy a akty.

V souvislosti s naturalismem, který se v evropském malířství začal prosazovat od sedmdesátých let 19. století, se žánrová tématika znovu těšila velké oblibě. Obrazy s těmito náměty se proto přirozeně v devadesátých letech objevily, i když jen sporadicky, také v tvorbě Josefa Köpfa. Aktuálními se v té době staly záznamy z každodenního reálného života. Právě malíři mladé umělecké generace se zajímali o sociální náměty z městského i venkovského prostředí.

Naturalisticky pojatá vzdušná malba se sociálně laděnou scénou s prostě oděnou starou ženou byla doposud známa a publikována pod názvem Stařenka při modlitbě. Jakmile se však důkladně zaměříme na všechny detaily scény, vyvstanou nám pochybnosti o jejím původním názvu. Skutečně stařenka v ruce svírá svatý obrázek a modlí se skrze něj k Bohu? Nemohla by to být spíše fotografie či upomínka na někoho z jejích nejbližších? Výjev svým námětem starého člověka obklopeného předměty, vyvolávajícími vzpomínky na dávné události, připomíná známé momenty z Babičky Boženy Němcové, třebaže jejich idyličtější atmosféra naopak obrazu neodpovídá. Babička vytahovala z truhly nejrůznější věci, které ukazovala svým vnoučatům, jež po nich dychtily a stejně tak i po vzpomínkách z jejího života, které jí přitom tanuly na mysli. Když přebírala věci v truhle, zdvíhala kousek po kousku, tak říkávala: „Vidíte, děti, tuhle kanafasku mám už padesát let, tenhle kabátek nosívala vaše prababička, tento fěrtoch je tak starý jako vaše matka …“ nebo: „ …ty granáty dal mi nebožtík váš dědeček k svatbě a ten tolar dostala jsem od Josefa císaře vlastnoručně…“

Pravděpodobněji právě při podobně dojemných vzpomínkách na někoho blízkého se stařence na Köpfově obraze chvěje brada a do očí se jí derou slzy, jež si utírá zástěrou. Jakožto zkušený malíř zátiší a interiérů tu Köpf umně naaranžoval kolem ženy nejrůznější předměty, z nichž některé v ní očividně vyvolávají staré vzpomínky. Patří k nim starý dopis se sušenou růží, odložený na zemi, starý sváteční špencr z lesklého taftu, přehozený přes vytaženou zásuvku od komody, a snad i stařičký cestovní kufr v podobě truhly, na nějž ponořena do světa vzpomínek stařenka usedla. Své zkušenosti malíře zátiší Köpf plně uplatnil i v případě prostoru na horní desce komody, kde vytvořil téměř fotograficky přesně zaznamenané zátiší z předmětů každodenní potřeby.

Martina Potůčková