Škréta, Karel
Karel Škréta (1610 Praha – 30. července 1674 Praha)
Sv. Václav dává kácet pohanské modly a stavět křesťanské kostely, 1641
olej, plátno; 137×270,5 cm, neznačeno, získáno 1958, Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 476
Karel Škréta je zakladatel a nejvýraznější osobnost české barokní malby 17. století. Základní školení získal v okruhu dílny Aegidia Sadelera a zřejmě i Jana Jiřího Heringa ve smyslu obeznámení s rudolfínským uměním pražského dvora. Z náboženských důvodů odešel v roce 1628 do Německa (Stuttgart) a posléze do Itálie, kde prošel Benátkami, Boloňou, Florencií a Římem. V Itálii konvertoval ke katolictví a v roce 1638 se vrátil do Prahy. S Prahou byl spojen jeho další život a tvorba ovlivněná italským příkladem - z počátku benátským kolorismem a caravaggiovským temnosvitem, v šedesátých letech se přiklonil k boloňskému klasicismu a v závěru své tvorby vytvořil osobitou syntézu s důrazem na meditativní a psychologickou složku působivých náboženských obrazů. Svým příkladem podstatně ovlivnil další vývoj české barokní malby.
Provenience: obraz vznikl v roce 1641 na objednávku pražského měšťana doktora Izaiáše Hanna pro klášter bosých augustiniánů na Zderaze, kde byl původně umístěn jako součást rozsáhlého cyklu ze života sv. Václava, čítajícího 32 pláten. Texty umístěné na stupních ve spodní Části kompozice jsou úryvky ze životopisu sv. Václava, který sepsal pře-vor kláštera P. Aegidius a který byl zřejmě autorem celkové koncepce cyklu. Po zrušení kláštera v rámci josefínských reforem (1785) přešel obraz do soukromého majetku a v průběhu 19. století byl umístěn v liechtensteinské galerii ve Vídni. V roce 1881 přemístěn do zámku ve Valticích a v roce 1958 byl získán převodem z Československých státních lesů do sbírek Muzea umění Olomouc. Vystaveno: Praha 1974, Paříž 1981, Praha 1981, Olomouc 1986, Levoča 1987, Praha 1987, Bratislava 1993, Praha 2001, Olomouc 2006 dosud. Restaurováno: F. Sysel 1958-1959. Technologický průzkum: F. Sysel 1958-1959. Původně lunetový tvar obrazu byl již dříve nažehlen na plátno obdélníkového formátu, při čemž byly odstřiženy nejen Části obrazového plátna přehnuté přes původní napínací rám, ale místy i přilehlé části plátna s malbou. Původní plátno bylo sešito ze dvou dílů a při dřívějších opravách před nažehlením na nové plátno byl šev v některých místech seříznut, takže plátna byla (hlavně po stranách) rozpojena. Tmely byly trojího druhu. Nejstarší, hrubé, tvrdé, barevné a nerozpustné a novější klihové a voskové, bílé a barevné. Všechny byly rozetřeny po malbě v daleko větší míře, než vyžadovalo poškození.
Olomoucký obraz patří k patrně nejznámějším Škrétovým dílům a od svého vzniku se těšil vždy značné pozornosti. Rozměrné plátno je sedmým obrazem z rozsáhlého, tzv. Svatováclavského cyklu, který vznikl na zakázku členů augustiniánské komunity zderazského kláštera a byl právě Škrétou ze dvou třetin realizován. V této velkoryse koncipované zakázce „vytvořil Škréta první monumentálně pojaté epické obrazy, v nichž se v Čechách uplatnilo zralé barokní pojetí v italském smyslu. Svatováclavský cyklus stojí na počátku barokní malby v Čechách“ (Neumann 1974).
Olomoucký obraz zaujímá v cyklu významné místo jak svou přesnou datací, tak zvláště kvalitami vyvážené trojúhelníkové kompozice a malířského pojetí. Právě na těchto hodnotách spolu s jasnou barevností lze doložit výrazný vliv předních představitelů benátské školy, jmenovitě Tiziana a Veroneseho. Reminiscence na italské podněty, a nejen benátské, jsou charakteristické pro Škrétovu tvůrčí etapu čtyřicátých let, bezprostředně předcházející období tvůrčího rozmachu a zralosti, které jednoznačně předznamenalo celou novodobou výtvarnou tradici v českém umění. Mimo ryze malířské kvality je obraz pozoruhodný šíří epického, vypravěčského zájmu, líčícího jednu z klíčových scén ze života světce.
Milan Togner
