Škréta, Karel
Karel Škréta (1610 Praha – 30. července 1674 Praha)
Obrácení sv. Pavla, (kolem 1659)
olej, plátno; 158.5×86.5 cm, neznačeno, získáno mezi 1923–1938, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Olomouc, inv. č. A 1783
Karel Škréta je zakladatel a nejvýraznější osobnost české barokní malby 17. století. Základní školení získal v okruhu dílny Aegidia Sadelera a zřejmě i Jana Jiřího Heringa ve smyslu obeznámení s rudolfínským uměním pražského dvora. Z náboženských důvodů odešel v roce 1628 do Německa (Stuttgart) a posléze do Itálie, kde prošel Benátkami, Boloňou, Florencií a Římem. V Itálii konvertoval ke katolictví a v roce 1638 se vrátil do Prahy. S Prahou byl spojen jeho další život a tvorba ovlivněná italským příkladem - z počátku benátským kolorismem a caravaggiovským temnosvitem, v šedesátých letech se přiklonil k boloňskému klasicismu a v závěru své tvorby vytvořil osobitou syntézu s důrazem na meditativní a psychologickou složku působivých náboženských obrazů. Svým příkladem podstatně ovlivnil další vývoj české barokní malby.
Provenience: Obrácení sv. Pavla spolu se svým protějškem Křest Krista (dnes NG v Praze) byly velmi pravděpodobně malovány pro šternberskou kapli sv. Františka z Assisi v kostele hybernských františkánů na Novém Městě v Praze, na objednávku bratří Jana Vojtěcha a Ignáce Karla ze Šternberka. Po zrušení kláštera (1786) a posléze kostela (1790) se obrazy dostaly do majetku malíře Ambrozziho, odkud byly vykoupeny z prostředků fondu Společnosti vlasteneckých přátel umění a odtud přešly do majetku Šternberků. V první polovině 19. století byly oba obrazy vystavovány v Obrazárně Společnosti, v roce 1854 získala Obrácení sv. Pavla hraběnka Leopoldina Sylva Taroucová (rozená Šternberková) a umístila jej na zámku v Náměšti na Hané. Odtud byl obraz vel-mi pravděpodobně odkoupen arcibiskupem Prečanem v meziválečném období pro obrazárnu olomouckého arcibiskupství.
Do odborné literatury byl obraz uveden až J. Neumannem při příležitosti Škrétovy výstavy (1974) a vyčerpávajícím způsobem zpracován a interpretován. Dynamicky cítěná kompozice, kde s výjimkou protagonisty příběhu (Sk 9,4) jsou ostatní účastníci zachyceni jen ve fragmentu utíkajících nohou nebo vzrušených gest rukou, patří k vrcholným Škrétovým malbám s možností datování okolo roku 1659. Celá scéna působí dojmem Časově omezeného výseku děje Pavlova pádu z koně, sraženého nadpozemským světelným zábleskem doplněným o varovná slova: „Šavle, Šavle, proč se mi protivíš." Neobvyklost a lapidární působivost celkového řešení nezapře opět poučení a reminiscence na italskou malbu. Škréta zde zřejmě vědomě navázal na stejnojmennou scénu Lodovica Carracciho z let 1587-1589, kterou mohl zhlédnout jako oltářní obraz v kostele S. Francesco v Boloni. Podobná inspirace přišla i ze strany neméně známé Caravaggiovy kompozice z římského kostela S. Maria del Popolo. Pro to, že Škréta oba zmíněné obrazy znal, svědčí dvě přípravné kresby variant dramatické scény, navíc prokazující pečlivou přípravu náročného a v zaalpské malbě dosud zcela neznámého řešení kompozice. Biblický příběh pádu a prozření Šavla - Pavla je díky vynalézavé ryze výtvarné koncepci, která více pracuje s náznakem a nápovědou, povýšen na meditativní téma lidského pádu a proměny.
Milan Togner
