Mánes, Josef

Josef Mánes (12. 5. 1820 Praha – 9. 12. 1871 Praha)

Rodinný portrét, 1859

Olej, plátno, 55,5 × 45,5 cm. Značeno a datováno vpravo dole: May. 1859 / Manes J. //. 
Muzeum umění Olomouc, inv. O 1222.

První malířské školení získal u svého otce Antonína Mánesa (1784–1843). V letech 1835–1844 studoval na pražské Akademii, nejprve u svého strýce Václava Mánesa (1793/1796–1858), poté u Františka Tkadlíka (1786–1840) a Christiana Rubena (1805–1875). V letech 1844–1846 pobýval v Mnichově. Byl členem Jednoty umělců výtvorných (1848–1856), roku 1863 se podílel na založení Umělecké besedy, byl předsedou jejího výtvarného odboru (1865–1866). Od roku 1843 často pobýval na zámku Čechy pod Kosířem u hraběcí rodiny Silva-Tarouců. Věnoval se portrétní tvorbě. Jeho podobizny byly velmi oblíbené a žádané. Vytvářel krojové studie, byl autorem monumentálních zakázek, romanticky pojatých krajin i drobných žánrů z měšťanského prostředí nebo ze života šlechtické společnosti ve stylu druhého rokoka. Ilustroval lidové písně i prózu. Mimořádně a všestranně nadaný kreslíř a malíř patří k nejvýznamnějším představitelům českého výtvarného umění 19. století. Na jeho odkaz určovaný slovanskými obrodnými idejemi navázali umělci generace Národního divadla.

Portrétní činnost v tvorbě Josefa Mánesa představovala významnou kapitolu a zahrnovala celou škálu portrétního projevu, od miniatury až po monumentální reprezentativní podobiznu. Věnoval se jí soustavně v průběhu celé své tvorby.

Podobiznu neznámé měšťanské rodiny ze sbírky Muzea umění Olomouc, provedenou patrně na objednávku, vytvořil ve vrcholném období své tvorby. Mánesovy portrétní práce z této doby se vyznačují prostorovým cítěním, plastickou modelací, živým vytříbeným koloritem, měkkým odstíněním barev a výstižným ztvárněním osobitých charakterových vlastností portrétovaných. Právě na zobrazení jejich tváří kladl největší důraz. Hladkým rukopisem a transparentním provedením inkarnátu mnohé z nich připomínají práce Franze Xavera Winterhaltera (1805–1873), s jehož díly se Mánes seznámil na výstavě ve Vídni roku 1856. Nemůžeme to bohužel říci i o olomouckém portrétu. Ač jde o kvalitní portrétní dílo, nepatří ke špičkovým ukázkám Mánesovy tvorby.

Koloristicky poměrně bohatý portrét manželského páru s dvěma dětmi nás nechává nahlédnout do intimního prostředí domova měšťanské rodiny, do útulného salonu, jemuž vévodí rozměrné plátno s horskou krajinou. Scéna plně koresponduje s dobovým zájmem o rodinu a nejbližší přátele. „Upevňování rodinných a přátelských vazeb poskytovalo potřebné sociální a citové zázemí“, důležité zvláště pro tyto vrstvy společnosti. Snahu reprezentovat podtrhují ženiny zlaté šperky a mužův zlatý řetízek s ozdobnou sponou, provlečený knoflíkovou dírkou, což byl jeden ze způsobů, jak muži obvykle nosívali kapesní hodinky. Dívenku kromě zlatého medailonu na krku zdobí ještě náramek z červeného korálu, který patřil mezi oblíbené dětské amulety. Sloužil již od dob Plinia st. jako ochrana proti uřknutí nebo také jako indikátor horečky.

Veronika Kotoučová