Hölzel, Adolf

Adolf Hölzel (13. 5. 1853 Olomouc – 17. 10. 1934 Stuttgart)

V klášterní zahradě (Zpívající děti s jeptiškou), 1905

Olej, plátno, 50 × 61 cm. Značeno vlevo dole: A. HOELZEL. DACHAU.
Na napínacím rámu kovový štítek: 108 / AD. HÖLZEL 1905 / ZPÍVAJÍCÍ DĚTI. //.
Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 76.
Provenience: obraz byl zakoupen mezi léty 1905 a 1909.
Vystaveno: Brno 1980, 1994, Olomouc 1995–2003, Olomouc 2009–2010, Olomouc 2012–2013, Plzeň 2014–2015.
Restaurováno: R. Michalik 1939.
Prameny: Inventář 1893–1935, s. 109, č. 108.
Literatura: Kačer 1980, s. 102. – Sedlářová – Kačer 1981, s. 41, č. kat. 46, obr. – Sedlářová – Kačer 1994, s. 29, č. kat. 24, obr. – Maliva 2001, s. 112–113. – Von Maur 2003, s. 26, obr. 17. – Olič 2009, obr. s. 79. – Hrbáčová – Potůčková in Zatloukal 2012a, s. 177, č. kat. 265. – Hrbáčová – Potůčková in Zatloukal 2012b, s. 87, č. kat. 265. – Filip – Musil 2015, s. 98/99, obr. 98.

Malíř a teoretik umění, řazený k prvním protagonistům abstrakce, pocházel z rodiny olomouckého vydavatele, litografa a obchodníka s knihami o výtvarném umění a hudbě. Díky výtvarnému nadání se školil v kreslení, přitom se od patnácti let zaučoval v nakladatelství, neboť se předpokládalo, že převezme otcův prosperující podnik. Po přestěhování otcovy litografické dílny do Vídně se roku 1872 stal mimořádným, posléze řádným studentem Akademie. Studia však přerušil a nastoupil vojenskou službu, přičemž uvažoval o důstojnických zkouškách, ale vrátil se na uměleckou dráhu. V letech 1876–1882 studoval v Mnichově. V roce 1887 se vypravil do Paříže, kde je uchvátili Manet i Monet. Z tohoto podnětu opustil prostředí rozvinutého historismu mnichovské Akademie a zařadil se mezi zakladatele mnichovské secese. V roce 1888 se přestěhoval do Dachau a otevřel si soukromou uměleckou školu. Roku 1893 se zapojil do skupiny „Neue Dachau“ kolem Fritze von Uhde, prosazujícího osobitě zjednodušenou formu. V roce 1906 přijal profesuru na Akademii ve Stuttgartu, kde setrval až do roku 1918 a dovedl školu k světové proslulosti. Jeho nástupcem se stal Paul Klee. Experimentování s dvojrozměrnými spirálami a kruhy evokujícími duchovní vlny vedla k jejich uplatnění v rámci architektury, zejména církevní. Mezi studenty z jeho okruhu patřili Emil Nolde, Max Ackermann, Willi Baumeister nebo pozdější členové Bauhausu, Johannes Itten a Oskar Schlemmer.

V době dekadence se klášterní zahrada stala námětem vyhledávaným pro sepětí zdánlivé idyličnosti s dráždivou intimitou řeholního života. Právě tak se Hölzel v simulované scéně na obrazu z olomoucké sbírky zastavil u zahradního plotu klášterní školy, neboť jej zaujala modlitba dívek před zahájením výuky. Tím však znervóznil nejstarší z dívek, která jej s určitým znepokojením vnímá jako voyera. Podezíravým pohledem jej sleduje i jeptiška, lehce zvedající ruku k výstraze, neboť ručí za své svěřenkyně, které se nemohou plně soustředit na modlitbu. Úroveň jejího zbystřeného zraku je ve výši zkoumavých očí nejstarší dívky, v nichž se zračí nedůvěra.

Ačkoliv narušitele zvenčí vnímají některé dívky jen jako letmé vyrušení při odříkávání modlitby, jiné fascinuje. Svůj zrak na něj upírá i vzadu stojící děvčátko. Hölzel pozorně vnímal toto klášterní společenství. Přesně rozlišil věk dívek, proto nejmenší bosé dívence, která ještě neumí číst, dal do rukou místo modliteb či zpěvníku jenom kytičku.

V zásadě jde o příběh přísné výchovy dívek. Z toho vyplývá jistá distance, odtažitost rázovitých postaviček, vrostlých do prostředí venkovské klášterní školy. Ledabyle pohozená aktovka na trávníku jen stvrzuje autenticitu jejich obvyklého školního dne. Hölzel měl pro dívčí vzdělávání citlivost a pochopení. Právě v době vzniku obrazu se stal profesorem na Akademii ve Stuttgartu a sám zde přispěl ke zřízení tzv. Damenmalklasse.

Obrazem zachycujícím život v klášterní škole se Hölzel vracel ke každodennosti, jak ji zaznamenával v dílech ze skonku 19. století, např. na obraze Dívka s trakařem z roku 1895 (Dachauser Galerien und Museen). Jde tu o příbuzný způsob světelné malby jako u impresionistů, kde ranní slunce vymezuje obrysy postav. I z hlediska námětového se Hölzel opíral o starší podněty. Lze poukázat k tématicky blízké Lekci katechismu, kterou v roce 1890 vytvořil francouzský malíř Jules-Alexis Muenier (1863 – 1942).¹ I on zobrazil církevní školu v zahradě, ovšem v zrcadlově převrácené kompozici, a to kněze se starším chlapcem a dalšími chovanci (Musée des Beaux-Arts et d’archéologie v Besançonu). Dílo, vystavené v roce 1891 na pařížském Salonu, mělo mimořádný úspěch, završený nákupem francouzskou vládou.

Ale zatímco tu Muenier ještě pracoval v intencích bretonovského plenérismu, je zřetelné, že Hölzelova malba ze samého počátku 20. století vznikala v době překotného vrstvení stylů, přinášející jistou stylovou „kontaminaci“. Lze v ní dešifrovat rukopisnou strukturu pointilismu i vkládané „sdělení“ secesionistů, přesto má dílo svou integritu.

Obraz vznikl po Hölzelově návratu z Itálie, kdy začal malovat v duchu nové citlivosti. Úsporný, skicovitý rukopis je rysem jeho osobité stylizace. Postupoval podobně jako švýcarský malíř Ferdinand Hodler (1853–1918), ostatně narozený v témže roce. Ani on neopouštěl svůj realistický základ, přetvářel však malbu v jistou formu symbolismu, označovanou za paralelismus. Zato u Hölzela na rozdíl od starších prací nejde již o smyslové vnímání námětu, nýbrž rozeznívání psychické noty. V tomto duchu si na olomouckém obraze výrazněji všímá rozpoložení jednotlivých aktérů děje. Tímto způsobem završil svůj koncept realistické malby, než zcela radikálně obrátil svůj zájem k abstrakci.² Ostatně v roce 1901 vydal esej O formě a rozložení objemu na obraze, v níž v návaznosti na teorii barev J. W. Goetha sledoval princip hudební harmonie prostřednictvím spirál a kruhů, k němuž dospěl čtyři roky před abstraktní kompozicí Vasila Kandinského, Skladba v červené (1905). Tím se významně zapsal do vývoje abstraktního umění,³ což bylo zřetelné již na výstavách Kunstverein ve Freiburgu v roce 1916 a v letech 1917–1918.

Jeho dílo bylo představeno ve Stuttgartu zároveň s pracemi od jeho žáků Johannese Ittena, Oskara Schlemmera, Williho Baumeistera, Giovanniho Antonia Pellegriniho a Idy Kerkovius pod názvem Hölzel a jeho okruh. Kromě toho jej Karin von Maur v publikaci vydané na počest 150. výročí narození Adolfa Hölzela ocenila jako „umělce a myslitele“.⁴ Jeho význam byl připomenut i na řadě dalších výstav, zejména v roce 2011 ve Švýcarsku.⁵

Marie Mžyková

1 Vystudoval u J.-L. Gérôma, přátelil se podobně jako Vojtěch Hynais s malířem Pascalem Dagnan-Bouveretem. Jiné jeho velmi populární dílo se starým učitelem a děvčátkem u klavíru, První hudební lekce hudby, bylo šířeno i prostřednictvím pohlednic.

2 „Dachauer Malschule“ nebo „Neu-Dachau“. Z dalších prací vztahujících se k Hölzelovi uvádíme: Ackermann 2009. – Klee 2006. – Lingner u. a 1998. – Kermer 1997. – Kermer 1996. – Schlichtenmaier 1987. – Venzmer 1982. – Venzmer 1983. – Beck 1980. – Kermer 1973.

3 Na druhé straně Hölzelův olomoucký obraz byl představen na výstavě Antimodernisté, prezentující autory, o nichž se soudí, že se ostře stavěli proti modernímu umění. Viz Olič 2009.

4 Von Maur 2003 (bibliografie).

5 Výstava Auf eigenen Wegen – Adolf Hölzel und seine Schweizer Schüler pořádaná v Wessenberg-Galerie Konstanz (20. 2. – 8. 5. 2011) a na zámku Spiez (9. 7. – 12. 9. 2011).