Mostaert, Gillis
Gillis Mostaert (1528 Hulst u Antverp – 28. 12. 1598 Antverpy)
Přepadení sv. Rodiny na odpočinku na útěku do Egypta, 1598
olej, dubové dřevo; 51×67 cm, značeno: G M 1598, získáno mezi 1927–1930, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Olomouc, inv. č. A 753
Maloval obrazy s náměty historickými a biblickými a lidové zábavy. Byl žákem Franse Florise a Jana Mandyna v Antverpách, kde byl přijat jako mistr do gildy sv. Lukase v roce 1554. Často pracoval společně s Maertenem van Cleve a Jacobem Grimmerem. Jeho obrazy se vyznačují jemnou a přesnou kresbou a důrazem na detail. Své krajiny, ve kterých je patrný postupný posun ke strukturám předznamenávajícím 17. století, oživoval obvykle biblickými scénami. Rytiny podle jeho prací prováděli Hendrik Goltzius, Jan Wierix, Johannes I. Sadeler a Hendrik Hondius.
Obraz patří k nejvýznamnějším dílům nizozemského malířství v olomouckých sbírkách, a to jak po stránce výtvarné, tak i svým zcela výjimečným ikonografickým pojetím. Na základě srovnání s jinými pracemi Gillise Mostaerta nebylo nesnadné už v roce 1969 dojít k závěru, že jde o nesporné autentické dílo tohoto malíře, které vzniklo na samém sklonku jeho života. Při tomto slohovém srovnání bylo možné se opřít především o Mostaertův obraz Odpočinek na útěku do Egypta, značený G:MOSTAR.F.1573, malovaný na dřevěné desce o rozměrech 21 x 34 cm. Je to fragment větší kompozice, která byla původně ve sbírkách císaře Rudolfa II. v Praze a která se v roce 1648 stala součástí švédské válečné kořisti. V roce 1871 se obraz dostal do sbírek Nationalmuseum ve Stockholmu (inv. č. 1131). V katalogu z roku 1958 je uváděn pod názvem Krajina se Sv. rodinou. Švédský obraz vykazuje četné shody s levou spodní částí našeho obrazu. Opakuje se tu kompozice figurální skupiny vepsané do pomyslné neuzavřené elipsy i postoje jednotlivých účastníků děje, především ležícího, k divákům zády obráceného muže vlevo dole a na půl ležícího, na půl sedícího muže vpravo. Ve světelné režii se uplatňuje princip diferencovaného osvětlení postav, jak jej známe z našeho obrazu. Četné shody zaznamenáváme též v jejich oblečení a v typech obličejů. Na našem obraze, který je o pětadvacet let pozdější, jsou tvary pojednány sumárněji a jsou měkce modelované, přesto zachycují výraz tváří v jemných odstínech. Pozoruhodné vsak jsou především analogie v ikonografické skladbě. Již při těchto prvních rešerších bylo zřejmé, že jádrem skupiny je Sv. rodina odpočívající na útěku do Egypta, že však celá figurální skupina znázorňuje jinou ikonografickou polohu a že jde patrně o apokryfní scénu přepadení Sv. rodiny zbojníky. Beze zbytku se podařilo vysvětlit scénu znázorněnou na našem a stockholmském obraze teprve v roce 1990. Mostaertův obraz se scénou v hostinci „Herbergtafereel“, vystavený tehdy v utrechtském muzeu, byl doprovázen odkazem na Mostaertův obraz v New Yorku a na arabské apokryfy.
Společně s A. Zwollo jsme pak mohli interpretovat scénu za pomoci textu tzv. arabského evangelia o dětství a mládí Ježíše Krista asi z 5. století, kapitola 23. Podle něho byla Sv. rodina při útěku do Egypta přepadena lupiči. Jeden z nich - Titus - byl uprchlíkům nakloněn, a zatímco ostatní lupiči spali, dal svému druhovi Dumachovi 40 drachem a krásný zdobený opasek, aby Sv. rodina mohla volně odejít. Panna Maria mu za to žehná a malý Ježíšek praví, že za třicet let budou oba lupiči spolu s ním ukřižováni a že Titus bude po jeho pravici a přijde do ráje.
Jak slohové analogie, tak ikonografické paralely mezi olomouckým a stockholmským obrazem jsou tedy průkazné a přesvědčivé. Rukopisné rozdíly je možné vysvětlit značným časovým odstupem mezi oběma obrazy (1575-1598). Byla to snad představa posmrtné odměny za vykonané dobro, která vedla malíře k tomu, aby se na samém sklonku života vrátil k ikonograficky tak nevšednímu námětu?
Olomoucký obraz má ve srovnání se stockholmskou verzí všechny znaky díla umělecky zralejšího, slohově pokročilejšího a výtvarně kvalitnějšího. Je třeba zdůraznit nový způsob umělcova pohledu do lesního interiéru a také to, že Mostaert zde potlačil - až na partii v pravém dolním rohu - diagonály, na kterých dosud budoval prostor svých krajin. J. Vacková upozornila na přínos Gillise Mostaerta k vývoji nizozemského krajinářství. Donedávna bylo prvenství obrazu lesní krajiny přiznáváno Gillisovi van Coninxloo. Jeho Lesní krajina ve Vaduzu (sbírka knížete z Liechtensteinu) datována 1598 byla dříve označována jako první obraz lesní krajiny v Nizozemí. I když je dnes tento názor pokládán za překonaný, přece stojí za pozornost, že Mostaertův olomoucký obraz vznikl v tomtéž roce jako zmíněná Lesní krajina Gillise van Coninxloo.
Lubor Machytka
