Foltýn, František

František Foltýn (9. 6. 1891 Královské Stachy – 8. 6. 1976 Brno)

Atonalita a její prostup, 1929

olej, plátno; 100×81 cm, získáno 1960, Muzeum umění Olomouc, inv. č. O 824 

František Foltýn byl na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století jedním z mála našich malířů zabývajících se problémy nefigurativní (abstraktní) malby s mimořádným zaujetím a důsledností, které mu přinesly mezinárodní uznání. V počátcích své tvůrčí dráhy si nejprve ověřoval základní principy moderní malby, zvláště byl inspirován tvorbou Paula Cézanna (1839–1906) a Bohumila Kubišty (1884–1918). Záhy se však přiklonil k širokému proudu sociálního umění a magického realismu. Jeho plátna zabydleli vedle prostých věcí lidé z periferie. Ač své náměty maloval jasnými barvami, působí tíživým dojmem. Tiché věci i postavy obyčejných lidí jsou obestřeny melancholií, v tvářích žen i mužů se zračí smutek. Foltýn jim dobře rozuměl, neboť chudobu zažíval sám na sobě. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodl na podzim roku 1923 odejít do Paříže, kde došel postupným redukováním reality k poznání, že plocha obrazu, pokrytá barvami a tvary v určitém řádu má své vlastní zákonitosti. Tento vnitřní umělecký vývoj ho dovedl k přesvědčení, že skrze abstraktní obraz, který je svébytnou realitou, se dovídáme o sobě a světě kolem nás cosi velmi podstatného, i když to nedovedeme vyjádřit slovy. Foltýn se dobral podstaty abstraktní malby v průběhu roku 1926 a jeho práce záhy vzbudila pozornost mezi malíři a teoretiky, kteří se scházeli v Galerii Aux sacré du Printeps, kde v roce 1927 Foltýn také poprvé samostatně úspěšně vystavoval. Názorová spřízněnost v náhledu na principy a poslání abstraktní tvorby ho později přivedla do skupiny Cercle et Caré, jejímž programem bylo v mezích abstraktní formy „zlidštit geometrii a geometrizovat lidské.“ Jejími členy byli například Hans Arp (1886–1966), Wasilly Kandinsky (1866–1944) či Fernand Léger (1881–1955). Obraz Atonalita a její prostup nese všechny charakteristické rysy tehdejší Foltýnovy malby: Rytmizace plochy pomocí „ovoidních“ tvarů je znásobena poměrně výraznou barevností, založenou na změkčeném kontrastu teplých a studených barev, kterého dosáhl lomením čistých barev. Barvy snoubené s tvary pulzují, jsou nadány vlastním životem. Vzájemné prostoupení jednotlivých tvarů vytváří dojem vibrace prostoru. Plochu obrazu obepíná volná, jakoby vznášející se, dynamická linie. Na některých Foltýnových plátnech je těchto linií více a působí jako centra energie. Přitom je těžké rozhodnout, zda se linie rodí z plochy, v které často mizí, či zda se plocha rodí a rozvíjí z nich. Především to však jsou toky energií, které představují plodivou sílu universa, a tak Foltýnovy jedinečné malby můžeme vnímat jako jednu z jeho nesčetných podob.
Ladislav Daněk