Allori, Alessandro

Alessandro Allori (31. květen 1535, Florencie – 22. září 1607, Florencie)

Alessandro Allori je významný představitel michelangelovského manýrismu ve Florencii. Synovec Agnola Bronzina, jehož byl žákem a spolupracovníkem. Od mládí Allori výtečně kreslil a brzy si osvojil malířský projev svého učitele. Kromě florentských vzorů Fra Bartolomea, Andrea del Sarto, Pontorma a Vasariho jej během římského pobytu v druhé polovině 50. let ovlivnila díla Raffaela a Michelangela. Po návratu do Florencie byl činný pro rodinu Medici a podílel se na výzdobě četných kostelů, paláců a vil. 

Kristus pod křížem, 1583

olej, plátno; 163×120 cm, značeno: ALEXANDER ALLORIUS.C.FLO. / ANGELI BRONZINI ALUMN.PINGEB / A.D.M.DLXXXIII, získáno 1583, Metropolitní kapitula Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc, bez inv. č.

Provenience: obraz zakoupil v roce 1583 u Alessandra Alloriho ve Florencii olomoucký kapitulní děkan Jan Dambrowski zv. Filopon. 1916 byl obraz nalezen Fr. Ehrmannem a V Forstrem v olomouckém dómu sv. Václava jako stočené plátno a po restauraci byl umístěn v sakristii dómu. Vystaveno: Olomouc 1967-1968, Olomouc 1969 až 1977, Olomouc 1994 dosud. 
Restaurováno: G. Přeček 1916; V Fromlová 1967. 
Technologický průzkum: M. Hamsík 1988. Plátno husté struktury je tkané keprovou vazbou a pokryto tenkým, světle červeným podkladem, složeným z červeného okru a olovnaté běloby; okr obsahuje jemné křemičitě příměsi. Malba je na rentgenogramu silně stíněna olovnatou bělobou podkladu, vyniká struktura plátna. Vrstva malby je - kromě bílé draperie a inkarnátu - tak tenká, že se uplatňuje tón podkladu. Rukopis je potlačen i ve světlech pleti; přechody modelace velmi jemné. Popsaná technika, zvláště složení podkladové vrstvy, je obvyklá až v časném 17. století, datování 1583 (?) je překvapující. Poznámka: Poslední číslice datování jsou porušeny; odolnost olejového pojidla signatury souhlasí s malbou, písmo je však lehce obtaženo retuší. V tmavém pozadí obrazu nebyly zjištěny žádné další vrstvy malby, pouze prosvítající podklad.

Alessandro Allori byl vychováván Agnolem Bronzinem, jehož jméno - patrně z vděčnosti - připojoval k svému. Učinil tak i na signatuře olomouckého obrazu Krista pod Křížem, který u něho objednal Jan Dambrowski zv. Filopon. Dočítáme se o tom v Alloriho Pamětech, které si umělec vedl od července 1579 do října 1584. Zápis ze 13. srpna 1583 uvádí, že od olomouckého děkana dostal zaplaceno za dvě plátna: vedle obrazu Mrtvého Krista také za obraz Zuzany (v lázni), „provedený žákem Pierem Verim podle /Alloriho/ díla, které měl ve svém majetku messer Zanobi Carneschi".¹ Přímá objednávka ve Florencii u proslulého mistra charakterizuje vyspělost kulturního prostředí tehdejší Olomouce. Je třeba doufat, že také obraz Zuzany, zatím nezvěstný, se někdy vynoří.

Nejen starobylou proveniencí, ale také výtvarnou kvalitou je Kristus pod křížem významný. Omezením na jedinou postavu získává práce monumentalitu, jež je blízká ideálům Michelangelovým a dává vyniknout přesné kresbě i anatomii aktu, které Allori tak znamenitě ovládal. Tyto vlastnosti oceníme, zejména srovnáme-li olomoucké plátno s jinými umělcovými díly téhož námětu, které rovněž pocházejí z 80. let 16. století. Jsou to dva drobné obrázky z Budapešti (Szépmuvészeti Muzeum, inv. Č. 250) a z Benátek (Se-minario Patriarchale), obraz z Chantilly (Musée Condé, inv. č. 45) a velké plátno z Arezza (Museo Statuale ďArte Medievale e Moderna). Všechna tato díla ztrácejí na působivosti kvůli složitější kompozici s větším počtem osob a množstvím popisných detailů. Na zmíněném plátně z Arezza, které kdysi vlastnil Vasari, ukládají mrtvého Krista do hrobu tři ženy. Jedna z nich směřuje pohledem i gestem k Bolestné P Marii, zachycené v pravém horním rohu vedle kalichu a nástrojů Kristova utrpení. Tentýž kalich, trnová koruna, hřeby, houba a kopí tvoří jediné rekvizity olomouckého Krista pod křížem. Působivá jednoduchost této tklivé scény je výrazem pietismu a duchovní atmosféry poznamenané tridentským koncilem.

Olga Pujmanová

¹ Šupino 1908, s. 20 a 25, cit. podle Neumann 1969, s. 38 a 42, pozn. 106.