Fascinace skutečností | Hyperrealismus v české malbě

Muzeum moderního umění | Trojlodí
VERNISÁŽ: 20. 4. 2017 | 18.30
TRVÁNÍ VÝSTAVY DO: 10. 9. 2017

AUTOŘI VÝSTAVY | Barbora Kundračíková, Michal Ožibko
KURÁTORKA VÝSTAVY | Barbora Kundračíková
ARCHITEKTONICKÉ ŘEŠENÍ | Michal Ožibko
GRAFICKÉ ŘEŠENÍ | Petr Šmalec
KONZERVÁTORSKÉ PRÁCE | Eliška Sklenářová, Veronika K. Wanková, Jan Kutra
DOPROVODNÉ PROGRAMY | Michaela Soukupová, David Hrbek
ZAPŮJČITELÉ | CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ, s. r. o., Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie umění Karlovy Vary, Feigl Gallery, Národní galerie v Praze, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, soukromí majitelé

Velkoformátové obrazy propracované do nejtitěrnějšího detailu jsou poznávacím znamením hyperrealistů. Také dvacítku autorů vystavujících v Muzeu moderního umění spojuje totožná vášeň – vidět a viděné zaznamenat nezkresleně, co nejpřesněji. Leitmotivem výstavy je otázka – proč vůbec vytvářet obrazy? Odpověď zde lze nalézt do 10. září na výstavě Fascinace skutečností s podtitulem Hyperrealismus v české malbě.

Autory olomoucké výstavy jsou estetička a kurátorka Muzea umění Barbora Kundračíková a malíř Michal Ožibko, absolvent Beranova Ateliéru klasické malby pražské Akademie výtvarných umění. Výstava je proto netypicky stavěna mezi estetickými limitami obrazu a malířskou zkušeností – v chronologickém sledu představuje, jakým způsobem se proměňoval vztah autorů ke skutečnosti, k malbě a obrazu. 

Hyperrealismus je obecně spojován s euro-americkým prostředím poslední třetiny 20. století, to znamená s kontextem vrcholně demokratickým, liberálním, ale také komerčním a konzumním. Je poměřován mediálními obrazy, zejména fotografií, jejich přebujelostí, hypertrofií obrazu. „Proto je považován za výraz doby, která se nechala zahltit obrazy skutečnosti a ke skutečnosti samé ztratila přístup,“ uvádí spoluautorka výstavy Barbora Kundračíková.

Český a olomoucký kontext

V českém kontextu se hyperrealismus projevuje specificky, do roku 1989 spíše ve smyslu návratu k předmětné skutečnosti. V této podobě jej reflektují například Zdeněk Beran či Theodor Pištěk. Po revoluci se stává jedním ze způsobů, jak se znovu zařadit do rámce západní kultury. Autoři, kteří jsou s hyperrealismem spojováni, se liší v celé řadě ohledů, lavírují na pomezí hyperrealismu, fotorealismu, iluzionismu, verismu a realismu. 

Olomoucká výstava je stejně jako hyperrealismus široce kulturně a historicky rozkročena, přičemž pomyslnou hranici představuje rok 1989. Tím, co první generaci – zastoupenou Zdeňkem Beranem, Bedřichem Dlouhým, Pavlem Nešlehou a Theodorem Pištěkem – od těch pozdějších (Zdeněk Daněk, Pavel Holas, Adam Kašpar, Adolf Lachman, Hynek Martinec, Jan Mikulka, Michal Ožibko, Zdeněk Trs, Pavel Vašíček, Vladimír Véla a další) odlišuje, je historická zkušenost i odlišný vztah k obrazu samému, a právě ten lze chápat jako určitý leitmotiv.

 „Výstava v Muzeu umění nereflektuje různé podoby realistické malby, ale soustředí se na hyperrealismus. Zaměřuje se na českou malbu od konce sedmdesátých let dvacátého století po současnost, jelikož hyperrealismu je jen výjimečně věnována hlubší pozornost. Nejčastěji se objevuje právě v kontextu dalších variant realismu či figurativní malby,“ podotkla Kundračíková.

Tendence, technika, nebo směr?

Hyperrealismus je spojen s konkrétním obdobím a kulturním kontextem – Amerikou na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Jedná se však také o obecnou tendenci, která nemá žádná skutečná ohraničení. 

 „Hyperrealismus se přímo vztahuje ke skutečnosti, kterou žijeme, ať je to druhé, devatenácté nebo jednadvacáté století. Jeho principy je možné vysledovat v řeckém umění i v gotice. Vzpomeňme precizně modelované tváře, motýly či květiny. Vermeer, Arcimboldo či Bosch byli realisté v tom smyslu, že byli popisní. Totéž platí pro renesanční umělce včetně Leonarda da Vinciho. Snahu přiblížit se skutečnosti co nejvíce odráží stále systematičtější zájem o přírodní vědy, také ale stavbu lidského těla, organismů či rostlin. Příkladem jsou pitvy, kterých se umělci se zájmem účastnili. Proto hyperrealismus chápu spíše jako tendenci. A totéž zřejmě platí pro autory, kteří hyperrealismus – jako kterýkoli jiný vizuální jazyk – mohou kdykoli opustit,“ objasňuje Ožibko.