Domov a svět: Kino střední Evropa

02 06 - 23 10 2022
Muzeum moderního umění: Galerie

Speciální program Středoevropského fóra Olomouc (SEFO) propojuje stávající stálou expozici věnovanou v tuto chvíli již uplynulému “století relativity” a století nové, čerstvé, shodně překotné - století dvacáté první. Propojuje také obě prizmata, kterými se instituce dlouhodobě profiluje - muzeum a fórum. V několika uzavřených edicích nabízí pohled na regionálně specifická témata, která mají nicméně ambici či potenciál tuto zkušenost zevšeobecnit. Využívá přitom především tvůrčích možností autorského filmu a videa.

Kino střední Evropa je součástí projektu Domov a svět, jehož perspektivu soustředí na problematické či přímo bolestné momenty středoevropských dějin a formování osobní i sdílené identity. Mezi jinými se obrací k otázkám kulturního odcizení (Wilhelm Sasnal), vyhnanectví (Mark Ther) či útlaku (Sarah Dobai). Tematizuje také vlastní hledání domova - v produkci Muzea umění Olomouc vzniká nové dílo Habimy Fuchs reflektující prvotní mýtus evropské civilizace, vyhnání z ráje. Především je zde ale představen další vhled do imaginativního a tvůrčího světa Mirosława Bałky, hlavního hosta letošní sezóny SEFO. Právě on je případnou protiváhou edice vstupní, nejpalčivější, která reaguje na aktuální situaci - a je věnována současným ukrajinským autorům. Jsou-li dějiny lidstva “bojem o kontrolu nad středem světa”, jak píše britský historik Peter Frankopan, je čas poučit se ze zkušeností, které střední Evropa má - a učinit ze středu celek.  

Struktura samostatných kapitol Kina střední Evropa je proměnná, reaguje na situaci, způsob prezentace se přizpůsobuje zvolenému hledisku. Přesto však ve výsledku dochází k propojení - společným osudem jsme nakonec svázáni všichni, napříč prostorem a časem.

Mirosław Bałka: Medvídek v Otwocku

Mirosław Bałka, výjimečná osobnost polského, potažmo světového umění transformačního období, dnes již málokdy pracuje s lidskou figurou přímo. A to přesto, že právě o lidském vnímání světa jeho tvorba z podstaty je. Nakonec, je to sochař, autor pohybující se v prostoru a prostor revidující. Namísto toho volí zástupný znak, vytváří konceptuální nebo imaginativní konstrukci, do jejíhož středu umisťuje redukovaný symbolický prvek, jehož úlohou je lokalizovat dějiny v limitách žité skutečnosti a běžných zkušeností s ní. Fragmenty rodinného domu-ateliéru, nacházejícího se v severopolském Otwocku, tisíckrát dotýkané předměty denní potřeby i míry vlastního těla se dočkávají ne abstrakce, ale zbytnění – stávají se uzlovými body, zdroji traumat, jsou věcmi o sobě. A sledují nás v našem počínání.

Jednou z těchto marginálních entit je také medvídek, hračka nalezená v pozůstatcích otwockého dětského pokoje. Připomínka odlišné životní dimenze, také ale univerzality lidského života. Kdo z nás podobného medvídka neměl? Neprožíval s ním pocity strachu, odcizení i sdílené radosti? Kdo totéž nespojuje doteď s vlastním domovem? Pomyslným místem dosud naivního dětství, v němž za sebe nemáme zodpovědnost, ale nasloucháme druhým, akceptujeme jejich vidění světa, pojetí minulosti i dějů, z ní vyplývajících, z nichž a mezi nimiž hledáme základy vlastní historie?

Bałkův největší talent nespočívá v evokaci silných emocí, v patosu přímo úměrném míře kolektivního potlačování vědomých skutečností, v němž si lze nakonec docela spokojeně lebedit. Je dáno jeho schopností distance – využívání silného estetického jazyka a kombinace protikladných, vnitřně si oponujících strategií. Minimální gesto? Maximální prostor. Mýdlo jako prostředek očisty? Také ale věc dotýkající se míst „nejšpinavějších“ – těch, která chceme z vlastního těla smýt. Medvídek jako přítel? Ve skutečnosti spíše element vzdoru, mírného popíchnutí a absurdna. Intelektuální hra, jíž se díky Bałkovi stáváme součástí, hra o vlastním pojímání světa, je velkolepá, tím komplexnější, čím větší redukce ji předchází. Komfort v ní nenalezneme ani náhodou. Může nás toho ale hodně naučit.

Mirosław Bałka: Medvídek v Otwocku, 1998, 4 x 24 slideů, prostorová instalace

Edice V / Habima Fuchs: Equinox
16 08–28 08 2022

“A Color stands abroad / On Solitary Fields / That Science cannot overtake / But Human Nature feels. It waits upon the Lawn, / It shows the furthest Tree / Upon the furthest Slope you know / It almost speaks to you.”

Emily Dickinson, A Light exists in Spring 

Habima Fuchs je typem autorky, která se ve své tvorbě výrazně opírá o žité kulturní dějiny a filozofii. Čerpá přitom z bohaté zkušenosti jak s tradicí evropskou, tak s tou Východní. Principy obou spojuje a jejich syntézou se dobírá nového pojetí světa, který zároveň opřádá shodně komplexní mytologií. Metaforický způsob uvažování se promítá jak do roviny významové, tak do té formální či vizuální – její způsob komunikace je výrazně estetický, každý prvek plní v příběhu svou roli, přitom jej ale lze na jednoduchou souhru elementů omezit jen stěží. Obraz světa, který tak vytváří, je proto skutečně plný, plnohodnotný, téměř autonomní, zároveň nepostrádá křehkost, kterou disponuje každé tvůrčí gesto. Její práce je vždy osobně prožitá, nejedná se o „planou hru na umění“, zároveň však nabízí dostatečný prostor pro vlastní imaginaci. Tím, k čemu směřuje, není prosté bezčasí, nenabízí nám únik ze současné situace, naopak – dáme-li jí příležitost, zjistíme, že velice sofistikovaně odhaluje a reformuje tak zvanou současnost. 

Projekt, který připravila Habima Fuchs pro Olomouc a vznikal v rámci roku Domova a světa, nese název Equinox, Rovnodennost. Jedná se o kombinaci performance, která proběhla v Ekologickém centru Sluňákov, a poetického autorského filmu odehrávajícího se mimo jiné v prostorách tamější Lodi – Rajské zahrady Františka Skály a Sluneční hory Miloše Šejna. Příběh návratu do rovnovážného „světa středu“, světa před potopou, Danteho Ráje, je zachycen v jedenácti obrazech, z nichž ústřední roli hrají zakopání hada, vysazení stromu – jabloně a ustřižení vlasů. Jednotlivé obrazy jsou koncipovány jako samostatné celky, zahrnující škálu důvěrně známých předmětů i gest, povýšených v rámci rituálu na úroveň transcendence. Hořící svíčka, jablko, pasoucí se dobytek i „drobné“ – ve skutečnosti však monumentální – dramatické vstupy členů rodiny, na jejichž příbuznost jemně poukazují společné rysy, přispívá silně metaforickému vidění světa. Při sledování filmu procházíme spolu s autorkou procesem osobního očistění, přičemž nám připomíná vlastní, absolutní sounáležitost s komunitou. 

Habima Fuchs (* 1977) je česká vizuální umělkyně, která ve své tvorbě dlouhodobě reviduje zažité mechanismy a tradiční existenciální, filozofické či metafyzické obraty, o něž se při porozumění světu, ve kterém žijeme, opíráme. Symboly a motivy, které při tom reflektuje a materializuje, pocházejí z různých kultur i dob, z rámce křesťanské ikonografie i orientálních náboženských kontextů. Výsledkem je svádivá a podvratná, také ale hluboce sebekritická obraznost. Habima Fuchs je výrazně spojena s německým prostředím a pražskou galerií SVIT. Samostatně i souborně vystavuje od počátku milénia. Z poslední doby lze zmínit účast na Biennale Gherdeina (2020) nebo na výstavě Unplugged (Rudolfinum, 2020). Absolvovala mimo jiné rezidenční pobyty v Bánské štiavnici (Banska St a nica Contemporary, 2014) a ve Stromboli (Fiorucci Art Trust, 2015). V roce 2015 se podílela na Otwock Season 5 s názvem Silvohoriaromat¬herapy.

Edice IV / Mark Ther: Welt des Bauern 
02 08 - 14 08 2022

Kořeny Marka Thera sahají na Broumovsko, kde v minulosti žila část jeho rodiny. Ther se tam pravidelně vrací a čerpá zde inspiraci pro své filmy i kreslířskou tvorbu. Lesy, louky a venkovská krajina, řídce osídlená, zato bohatá na vzpomínky na události, které se v ní odehrály, vytváří prosté, přesto působivé pozadí pro jednoduché příběhové linky rozvíjející se mezi několika málo aktéry. Těmi samozřejmými jsou samotné postavy – často mladí chlapci nebo staré ženy –, vedle nich svou roli v příběhu hrají ale také předměty – ukryté poklady nebo ztracené knihy a deníky – nebo třeba v poli volně stojící stromy a opuštěná stavení. Kostýmy, rekvizity a nářečí postav dobu filmů obvykle zařazují někam do první poloviny 20. století, z prostředí, v němž se děj odehrává, přesnější čas nevyčteme, krajina je neměnná a chalupy i křížky u cest na svých místech zůstávají. Se znalostí Therovy tvorby však můžeme předpokládat, že jde o dobu, kdy měli Němci v českém pohraničí ještě stále své pevné místo. Krajina Broumovska, příhraniční pásmo Sudetenlandu, ale i další místa mimo Therův běžný radius se tak v jeho filmech stávají stálými svědky drobných epizod ve velkém dějinném vyprávění. 

Therův zatím poslední film Welt des Bauern je dalším příběhem z každodenního života v československých Sudetech. Místem děje je opět Broumovsko, konkrétně obec Šonov (Schönau), podle úvodního titulku jsou tři roky po první světové válce a Jan, mladý muž, se brzy ráno vydává na cestu krajinou. Není jisté, kam míří, ani to, jestli někam míří, ale po nějaké době jeho cesta náhle končí, když potká neznámého muže, který ho upozorní, že překročil státní hranici a díky své nepozornosti se ocitl v jiné zemi. 

Mark Ther (*1979) je vizuální umělec, autor filmů a komplexních galerijních prostředí. Žije a tvoří v Praze. Na Akademii výtvarných umění absolvoval ateliér Vladimíra Skrepla a působil v ateliéru nových médií Michaela Bielického. Patří u nás mezi průkopníky uměleckých filmů a videí. V roce 2011 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ve svých filmech často pracuje se smyšlenými příběhy vsazenými do skutečného kontextu. Důležitým je pro něj téma menšinových identit a události spojené s původním německým obyvatelstvem a jeho kulturou na českém území. Redukované výrazové prostředky a precizní práci s detailem využívá jak ve filmech, tak v kresbě, která se u něj proměnila z nástroje pro návrh storyboardů v samostatný výrazový prostředek. V posledních letech své výstavy pojímá jako komplexní celky, kdy v galerii buduje nové prostředí s nímž pracuje obdobně jako s filmovými kulisami a vsazuje do něj své kresby nebo filmy. Výtvarná tvorba je pro Thera cestou k zachycení momentů nebo situací, které jsou utvářeny spojením historických a kulturních reálií s volnou autorskou invencí. 

Film Welt des Bauern byl natočen v roce 2022 a poprvé je uveden v Muzeu umění Olomouc.

Edice III / Sarah Dobai: The Donkey Field
18 07 - 31 07 2022

Britská autorka s maďarskými kořeny se ve svém novém filmu z roku 2021 pokouší propojit středoevropský antisemitismus první poloviny 20. století s filmovým příběhem Roberta Bressona Au Hasard Balthazar z roku 1966. Využívá pro něj konkrétní půdorys – nikým neobývané, vybydlené plochy uprostřed města, zvané Oslí pole. A jak je pro ni typické, hmatné prvky reálných situací a interakcí postav propojuje se snovou, imaginativní vizualitou jdoucí napříč časem a prostorem. To druhé je přitom možná podstatnější, než první – Dobai totiž využívá podobného rukopisu jako Bresson, minimálnosti gesta, narativních pomlk, absence dramatických momentů a práce s neherci. A daří se jí díky tomu propojit zdánlivě nesoudržné prvky globální kulturní paměti s jejich reálnými uskutečněními – útok na malého chlapce, který se odehrává někdy v roce 1944, s bezčasým příběhem Marie a Baltazara, Maďarsko 21. století s útěkem jiné Marie do Egypta... Film, který představuje „pohled zvenčí“ – na střední Evropu i nás, historické aktéry samé, také proto staví hlavně na své působivé vizualitě, symbolické, metaforické, univerzální o sobě sama. Využívá však rovněž slovesného narativu – právě ten funkčně propojuje „historickou“, dějovou linii s tou imaginativní, reflektující povahu obětující se nevinnosti. Snímek Oslí pole byl nakonec alespoň zčásti natočen v ulicích současné Budapešti, v době politického režimu kritizovaného za protiimigrační politiku a tvrdé zacházení s uprchlíky. Tím více však zdůrazňuje relevanci příběhu „univerzálního“ dítěte provázeného stejně „univerzálním“ oslíkem, a připodobňuje jej k jiným, novějším verzím téhož násilného vysídlení a viktimizace. Palčivost situace pak, samozřejmě nechtíc, dále vzrůstá pod dojmem aktuálních událostí. A tak jako autoři zastoupení v edici I, reflektující aktuální („naše“) ukrajinské drama, také Sarah Dobai připomíná hodnotu prosté laskavosti, úcty a důvěry. 

Projekt The Donkey Field vznikl za podpory Arts Council England, University of the Arts v Londýně a The Elephant Trust. 

Sarah Dobai absolvovala studia umění na University of British Columbia pod vedením Jeffa Walla a Marka Lewise. Žije a pracuje v Londýně, působí jako vedoucí lektorka na Chelsea College of Art and Design. Dobai pracuje s fotografií, filmem a videem a performancí. Sama o sobě tvrdí: „V obecné rovině se ve své práci zabývám každodenností, realismem, umělostí a iluzí ve vztahu k životu ve městě a filmovým či obrazovým konvencím. Moje filmová a fotografická díla vznikala performativním a reflexivním procesem nebo jsou vytvářena přímo na místě, kde latentní atmosférické kvality nebo jeho materiálová úspornost oživují obraz. Těžištěm mé práce je často lidská postava, přičemž subjekt je definován spíše okolnostmi než svými individuálními vlastnostmi. Záměrem tohoto přístupu je zakotvit použití fikce nebo narativu v podmínkách každodenního života nebo reflexivně ve vztahu k podmínkám výroby a spotřeby samotného díla.“  Její práce tak odráží ústřední postavení fotografie a filmu ve vztahu k probíhajícím debatám o reprezentaci, realismu a autorství. Nedávné projekty, včetně Oslího pole, se zaměřují na rekonstrukci a přetváření starších literárních a filmových děl jako prostředku k reflexi současných sociálních a politických konotací.

Dobai hojně vystavuje ve Velké Británii, Evropě a Americe. Nedávné samostatné výstavy se konaly například v Danielle Arnaud, Imperial War Museum, Glassyard Gallery a BALTIC. Mezi její nejnovější projekty patří The Overcoat (Plášť), který v knižní podobě vydalo nakladatelství Four Corners Books a který je převyprávěním klasického románu Nikolaje Gogola (1842). Její samostatná výstava Principles & Deceptions se konala v Or Gallery (Vancouver) a Filet (Londýn), výstava Twenty Second Hold pak v Bristol Museum & Art Gallery. Projekt The Bees in a Hive of Glass, který vznikl ve spolupráci se spisovatelem Tomem McCarthym, byl realizován v rámci TANK Magazine & Whitstable Biennial. Její práce je reflektována v publikacích Charlotte Cottonové Photography as Contemporary Art, Michela Poiverta Photographie Contemporaine a Phillipa Prodgera The Photographic Portrait A History. Vybrané skupinové výstavy, kterých se zúčastnila, se konaly ve Whitechapel Art Gallery, Kamloops Art Gallery, Centre de Photographie et Arts Lectoure, Kuandu Museum of Fine Art, FotoMuseum Antwerp, Winterthur Foto Museum, Bristol Museum and Art Gallery. 

Edice II / Wilhelm Sasnal: USA
05 07 - 17 07 2022

Wilhelm Sasnal je malíř filmových políček a režisér malířských kompozic. Obě role se však v jeho tvorbě volně prolínají a ani jedna neplatí stoprocentně. Na jedné straně stojí objektivita Sasnalových malířských výjevů zobrazujících reálné situace – často původně zachycené na fotografiích či videích – které nicméně obsahují silnou uměleckou přítomnost autora. Na straně druhé je to velká míra nekonkrétnosti, nezáměrnosti a subjektivního ne-vyprávění Sasnalových krátkometrážních filmů, natočených ovšem okem pozorovatele reálného světa – jen možná jiného a cizího.

Jak píše Łukasz Ronduda: “Sasnalovy filmy a malby jsou silně zakořeněny v jeho vlastní existenci, jsou imaginací filtrovaným záznamem jeho vztahů ke světu, místu, ve kterém žije nebo na kterém se právě nachází, k jeho milovaným (především jeho ženě Ance), jeho přátelům nebo lidem, které na svých cestách potká.” Jejich objektivita, ať už formální či obsahová, je tedy vždy nazíraná přes autorovu vlastní zkušenost a cit a nabízí neotřelou kombinaci osobní zvědavosti a chladné odtažitosti.

Série krátkých filmů natočených ve Spojených státech mezi lety 2003-2006 na přenosnou filmovou kameru na 8mm a 16mm filmový materiál čerpá z experimentálních přístupů využívaných hojně v polské neo-avantgardní filmové tradici. Sasnal navazuje na formát “osobního filmu”, který využívá těsné blízkosti kamery a soukromého života kameramana, což mu umožňuje zachytit a zprostředkovat vedle samotné reality také vlastní mentalitu, osobní zvědavost nebo autorská gesta. Sasnal filmy natáčel během svých pobytů ve Spojených státech v době nástupu jeho umělecké popularity a právě subjektivní formát stejně jako charakteristicky analogová vizualita filmů tak nabízí osobní a téměř nostalgický pohled středoevropana na mizející kulturu západu – kulturu kovbojů, rezavějících výdobytků techniky a nezávislé kytarové hudební scény.

Marfa (2005, 28:51)

Název filmu vychází ze jména města v Texasu, ve kterém Wilhelm Sasnal pobýval v roce 2005 na umělecké rezidenci. Marfa je známá sbírkou a muzeem umělce Donalda Judda, k jehož tvorbě a myšlenkám Sasnal odkazuje v několika záběrech filmu a v celkové struktuře filmového narativu (Ł. Ronduda). S využitím všech osob, které Sasnal ve městě potkal, včetně místních skejťáků a jediné hudební skupiny, která zde působila – SPIC (Satanic Punk International Conspiracy) – se film zabývá severoamerickou fascinací auty a ukazuje jakousi performanci odehrávající se mezi místními, jejich auty a texaskou pouští.

Mojave (2006, 6:36)

Ve filmu se Sasnalova manželka a syn procházejí mezi troskami letadel v Mohavské poušti v USA. Kamera je sleduje, jak putují od jednoho stroje k druhému, vstupují do prázdných trupů, schovávají se v rezavějících motorech. Video doprovází hudba z polských filmů z 50. let. Film dobře ilustruje Sasnalův zájem o žánr "osobního filmu", který byl pro Sasnalovu filmovou tvorbu obzvláště inspirativní. Autor má svou kameru vždy při sobě a vytváří si jakýsi filmový zápisník, do kterého zaznamenává svůj vztah ke skutečnosti, k místům a lidem, k nimž se cítí být připoután.

Chicago (2003, 11:38)

Formálně nejradikálnější z vystavených filmů je prostý záznam z okna nadzemky a automobilu. Šedivé předměstí Chicaga ubíhající za oknem se jen z času na čas zastaví na nějakém detailu, aby se po chvíli zase rozjelo a pokračovalo v cestě. Záběry jsou doprovázeny dokola se opakujícími akordy lo-fi kytarové skladby s nevýraznou dynamikou, která dodává celému filmu na monotónnosti. Ve filmu se projevuje “deníkovost” Sasnalovy tvorby a potřeba zaznamenávat aktuální stav věcí bez ohledu na jeho historickou závažnost či umělecký potenciál.

The Ranch (2006, 37:08)

Film je sbírkou zdánlivě libovolně poskládaných snímků, které byly spontánně pořízeny během Sasnalových cest po USA. Film zahrnuje záběry natočené na texaském ranči při cejchování a kastraci býků, jiný fragment, natočený z jedoucího auta, ukazuje z různých perspektiv rozsáhlý průmyslový komplex, jiný sleduje televizní reportérku při předtáčení reportáže a další přes plot nahlíží na zápas dívčího baseballu. Také zvuk je koláží mnoha písní z různých míst a situací. Někdy doplňuje atmosféru obrazu, jindy funguje v kontrapunktu k rytmu vizuálního obsahu nebo s odehrávajícím se dějem vůbec nesouvisí. 

Autorské filmy Wilhelma Sasnala z let 2005–2006, kdy pobýval v USA, byly prezentovány na výstavě USA v CSW Zamek Ujazdowski ve Varšavě. V České republice jsou uvedeny poprvé.

Edice I / Mykola Ridnyi: Umění ve stavu ohrožení
02 06 - 03 07 2022

Ruská invaze na Ukrajinu, která začala 24. února 2022, otřásla Evropou i zbytkem světa. Ukrajinská společnost však žila v úzkostném ohrožení posledních osm let, od doby, kdy Rusko v roce 2014 anektovalo Krym a rozpoutalo hybridní válku v oblasti Donbasu. Edice I představuje výběr video prací a filmových esejů ukrajinských umělců a filmařů, které v tomto období vznikly. Zamýšlejí se nad řadou témat, mj. dopadem propagandy a válečné destrukce, existence v traumatizujícím prostředí, humanitární a ekologickou katastrofou. Zatímco některé z nich zobrazují probíhající události, jiné přehodnocují historické narativy, případně nastiňují dystopické perspektivy. Bylo by možné katastrofě zabránit, kdybychom byli všeobecně citlivějšími pozorovateli světa kolem nás?

Během posledních tří měsíců zahynuly tisíce ukrajinských civilistů, byla zničena velká část  místní infrastruktury a obytných oblastí, pod hrozbou jaderné katastrofy žijeme všichni. Některým umělcům se podařilo emigrovat, jiní se stali vysídlenci ve vlastní zemi bez možnosti odejít. Apel na umění tuto zkušenost zprostředkovat, sdílet a podněcovat její revizi, vzrůstá. Edice I/ Umění ve stavu ohrožení záměrně vyzývá k solidaritě v této mimořádně situaci.

Projekce navazuje na projekt Film of Emergency připravený ve spolupráci s Národní galerií v Sofii (Iaroslava Boubnova). Další uvedení plánuje Kunstraum Munchen.

Grey Horses (2016, 38), režie Mykola Ridnyi

People Who Came to Power (2015, 17’), režie Oleksiy Radynski, Tomáš Rafa

Diorama (2018, 12’), režie Zoya Laktionova

Clanking, Dispute, Hammering and Gurgling (2020, 10’), režie Daniil Revkovskiy a Andriy Rachinskiy 

There are No Monuments to Monuments (2021, 35’), We fought for six years, then it was covered with snow, and in the spring they erected a monument to the hero (2021, 3’), režie Dana Kavelina

Domov a svět: Kino střední Evropa
KURÁTOŘI: Barbora Kundračíková, Jakub Frank
ZVLÁŠTNÍ HOSTÉ: Mykola Ridnyi, Mirosław Bałka, Habima Fuchs, Wilhelm Sasnal, Mark Ther, Sarah Dobai ad.
PRODUKCE: Tomáš Jurníček, Kamil Zajíček
INSTALACE: Daniel Opletal, Vlastimil Sedláček, Filip Šindelář
GRAFICKÝ DESIGN: Petr Šmalec
TITULKY: AZ Translation, Lucie Melicharová
PR: Lukáš Horák, Tomáš Kasal