Stálou expozici Století relativity nově zdobí obraz Jana Kratochvíla

AKTUALITA: 16 02 2023

Na mimořádnou retrospektivní výstavu Jitky a Květy Válových, kterou se značným diváckým ohlasem hostí až do začátku března Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře (GASK), byl z naší stálé expozice Století relativity zapůjčen vynikající obraz O zítřku nic nevím z roku 1968 od Květy Válové. Jeho místo zaujalo neméně pozoruhodné plátno od olomouckého výtvarníka Jana Kratochvíla (1941–1997) Zelení hoši likvidují červené individualisty z téhož roku.

První Kratochvílovy práce známe z roku 1965, kdy třetím rokem studoval na zdejší Katedře výtvarné teorie a výchovy na Filozofické fakultě. Studium absolvoval v roce 1966 a již o tři roky později byl jeden jeho obraz prezentován v sousedství děl od Jiřího Koláře, Jiřího Anderleho, Evy Kmentové, Adrieny Šimotové, Otakara Slavíka, Karla Nepraše, Věry Janouškové, Josefa Jíry, Petry Orieškové, sester Válových a dalších na legendární výstavě Nová figurace, kterou v letních měsících roku 1969 realizovala v pražském Mánesu Eva Petrová, přední teoretička tohoto tehdy celosvětově aktuálního výtvarného trendu. Raketový start mladého malíře v témže roce ještě umocnila jeho dubnová samostatná výstava Kleslá mytologie (I. stupeň) v Galerii mladých, která také sídlila v budově Mánesa. Text do katalogu mu napsal Jan Kříž, další z významných teoretiků zaobírajících se novofigurativními projevy. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že Kratochvíl společně s dalším mladým olomouckým malířem a sochařem Ivanem Theimerem (* 1944) se stanou neopominutelnými představiteli tohoto progresivního hnutí. Osud tomu však chtěl jinak. Theimer odešel do pařížského exilu a Kratochvílova malířská tvorba po nástupu normalizace, na které se autor sám podílel coby svazový funkcionář i průmyslový výtvarník, postupně upadala do zapomnění. Svým způsobem je to až k nevíře, že obrazy, které Kratochvíl s úspěchem prezentoval v letech 1969–1970 ještě na několika dalších důležitých výstavách (např. Obraz 69, Brno), samostatně později vystavil už jen jednou v roce 1970 ve Velké Británii. A pak se po nich obrazně řečeno slehla zem… 

Prvního obšírnějšího zhodnocení se jim tak dostalo až dva roky po jeho smrti. V roce 1999 totiž tehdejší ředitel Muzea umění Olomouc prof. Pavel Zatloukal inicioval jeho retrospektivní výstavu, kterou realizoval společně s Helenou Mrázovou (dnes Musilovou) pod názvem Je cosi sladkého ve zpěvnosti našich dnů ve výstavních sálech Kabinetu a Salonu, na níž byly k vidění i malířovy pozoruhodné rané koláže z let 1965–1966. Díky Zatloukalovi a vstřícnosti umělcovy vdovy se po výstavě podařilo získat do sbírky několik obrazů. Později několik dalších špičkových Kratochvílových děl muzeum získalo na aukcích, na nichž o ně nebyl zájem. Muzeum tak dnes vlastní v rámci českých galerií a muzeí ojedinělý soubor osmi jeho maleb z let 1967–1970. Mezi ně patří i nyní vystavený obraz. Ten hned na první pohled zaujme divákovo oko svrchovaným malířským podáním a svérázným ironickým humorem. Pro specificky Kratochvílovské glosování tehdejší společensko-politické situace si tento široce vzdělaný vyznavač surrealismu i české grotesky vymyslel vlastního „hrdinu“ v podobě potutelného, všeho schopného chameleónského „pižďucha“ Františka se stonkovým tělíčkem a kuželoidní hlavičkou, v němž se možná zrcadlí i leccos z umělcova alter ega. Historik umění Miroslav Lamač, který se s autorem stýkal v 70. letech, naznal, že za výtvarně jedinečným samoznakem Františka „se skrývají Kratochvílovy filozofické a sociologické úvahy o povaze a chování člověka, přičemž malíř využíval výrazového repertoáru moderního i starého umění natolik svérázně, že jeho přístup byl celkem ojedinělý i v souvislostech světové narativní větve nové figurace.“ Naopak z pohledu Zatloukala umělec patřil „oscilováním mezi vědou a uměním, ironickými citacemi, případně stylovým mísením k prvním českým postmodernistům, mimo jiné i díky tomu, že do malířství vrátil klasickou metodu alegorie, moderním uměním dávno odepsanou.“ Každopádně z dnešního pohledu se nám Kratochvílovo pozoruhodné malířské dílo, jehož jádro vzniklo během pouhých pěti let, jeví jako kromobyčejně původní přinejmenším v rámci střední Evropy, přestože si toho zatím téměř nikdo nepovšimnul.

Ladislav Daněk
kurátor sbírky obrazů MUO