Před 200 lety se narodil děkan metropolitní kapituly Robert Lichnovský

AKTUALITA: 07 11 2022

Jeho erb najdeme na mříži vstupní brány do Arcidiecézního muzea Olomouc, stojí za podobou Erbovního sálu, reprezentačního prostoru pro zasedání olomoucké kapituly, či úpravou kaple sv. Barbory – řeč je o děkanovi olomoucké metropolitní kapituly Robertu hraběti Lichnovském z Voštic od jehož narození dnes uplynulo 200 let.

Celým jménem Robert Richard Engelbert Maria hrabě Lichnovský z Voštic se narodil na rodovém zámku v Hradci nad Moravicí jako šestý z osmi dětí (v pořadí třetí syn) Eduarda II. knížete Lichnovského, hraběte z Werdenberku, pána Voštického z Voštic a Eleonory rozené hraběnky Zichy-Vásonykeö. Jeho otec, uznávaný historik, byl potomkem významného slezského rodu s kořeny sahajícími až do 14. století. Z matčiny strany byla rodina příbuzná se starobylými uherskými rody, např. Batthyány, Esterházy, Hunyady a Pálffy.

Mladý Robert vystudoval rytířskou akademii ve Vídni a následně olomouckou univerzitu, kde navštěvoval přednášky z biblické archeologie, biblických jazyků a řečtiny, církevních dějin, dogmatiky a práva. Již tehdy se rozhodl stát knězem. Za teologickým vzděláním zamířil proto do biskupského semináře v Rábu a Stoličném Bělehradu. Na kněze byl vysvěcen v dubnu roku 1846 a svou primici sloužil 23. května téhož roku v kostele sv. Petra a Pavla v Hradci nad Moravicí. Na varhany mši doprovázel improvizací Beethovenovy Patetické sonáty Ferenc Liszt. Jeho účast byla pro Roberta překvapením od staršího bratra Felixe, se kterým tento uherský skladatel a klavírní virtuóz udržoval přátelské styky. Náhodný nebyl ani výběr hudby, neboť uvedenou sonátu dedikoval Ludwig van Beethoven Robertově dědečkovi. Slavnosti se účastnila celá řada významných hostí, mezi nimiž nechyběli olomoučtí kanovníci Artur svobodný pán Königsbrunn a Gustav hrabě Beltrupt nebo vratislavský biskup Melchior svobodný pán Diepenbrock.

„Mladý kněz musel u přítomných zanechat skutečně vynikající dojem, jak vyplývá z dopisu vratislavského biskupa sestře, který hovoří o tom, že „…má všechny předpoklady k povolání duchovního, velmi milou, čistou a mírnou povahu. Je jako všichni Lichnovští plný talentu a krásný jako obraz…,“ říká kurátorka stálé expozice Arcidiecézního muzea Helena Zápalková.

Jako vzdělaný šlechtic s kněžským svěcením a potřebnými kontakty u papežského dvora byl Robert Lichnovský 29. prosince 1848 zvolen kanovníkem olomoucké kapituly. Po vysvěcení odjel do Říma, kde byl jmenován tajným komořím papeže Pia IX. a pokračoval v dalších studiích, které završil v květnu 1852 ziskem titulu doktora obojího práva. O rok později jej papež poctil titulem papežského domácího preláta.

Po návratu do Olomouce se stal přísedícím konzistoře, tajným radou nového olomouckého arcibiskupa Bedřicha Fürstenberga a posléze soudcem arcibiskupského soudu. V roce 1862 získal sídelní kanonikát a byl zvolen 14. kanovníkem olomoucké kapituly. Roku 1867 následovalo jmenování členem ředitelství kapitulních statků a kustodem metropolitního chrámu. Ještě před zvolením děkanem, které se uskutečnilo 26. května 1868, se Robertu Lichnovskému podařilo u papežského dvora dosáhnout potvrzení starých kapitulních privilegií, vztahujících se k obročím a k tomu, že kanovníkem se mohl stát pouze šlechtic. Časté pobyty nového kapitulního děkana v Římě však v Olomouci paradoxně vyvolávaly kritiku a v Římě také nakonec 25. ledna 1879 Robert Lichnovský následkem dlouholetého tuberkulózního onemocnění zemřel. Tzv. šlechtické privilegium olomouckých kanovníků s jeho smrtí nakonec skončilo, 17. června 1880 bylo papežem zrušeno.

DNEŠNÍ PODOBA KAPITULNÍHO DĚKANSTVÍ

Za působení Roberta Lichnovského v čele olomoucké kapituly došlo k posledním výrazným stavebním úpravám kapitulního děkanství, kde je nyní Arcidiecézní muzeum Olomouc. Celý areál získal v podstatě svou současnou podobu, také proto na jeho erb ostatně narazíme již na mříži vstupní brány čestného dvora.

„Mezi nejviditelnější změny patří především výzdoba tzv. Erbovního sálu. Jeho stěny byly tehdy obloženy malovanými erby olomouckých kanovníků 17. až 19. století, které daly sálu název a jednoznačně zviditelnily šlechtické privilegium Lichnovským úspěšně obhájené u papežského dvora. Děkanův znak pak nesou také obě kamna v rozích sálu,“ popisuje Zápalková.

Významnou úpravou prošla rovněž domácí prelátská kaple sv. Barbory, v polovině 18. století vsazená do nově dostavěného horního patra středověké okrouhlé věže někdejšího zeměpanského sídla. Interiér kaple, kterou nově vysvětil 16. července 1876 papežský nuncius Lodovico Jacobi, dostal historizující, neorenesanční podobu. Stěny zdobí nástěnné malby s náměty ze života světice a štukovému oltáři dominuje obraz Korunované Panny Marie s Ježíškem a světci z doby kolem roku 1600. Pro kapli nechal děkan odlít také soubor šesti oltářních svícnů a kříže, jejichž vzorem se staly bronzové svícny navržené Alessandrem Vittoriem pro Růžencovou kapli baziliky S. Giovanni e Paolo v Benátkách.

„Italský předobraz má i lampa na věčné světlo v podobě koruny s mariánskými hvězdami nesené trojicí andílků. Jde totiž o zmenšenou kopií lampy z kaple rodu Chigi v římském kostele Santa Maria del Popolo, za jejímž návrhem stál Gian Lorenzo Bernini,“ dodává Zápalková.