Muzeum umění doplnilo díky ceně Visegradského fondu sbírku akčního umění

AKTUALITA | 4. 1. 2018

Andrzej Lachowicz, Jolanta Marcolla, Józef Robakowski, Vladimír Havrilla nebo Robert Cyprich – to jsou jména autorů, jejichž díla jsou díky ceně Visegradského fondu nově zastoupena ve sbírkách Muzea umění. S prestižním oceněním, které ředitel muzea věnoval pronásledovaným umělcům, muzeum totiž obdrželo i finanční odměnu dvacet tisíc eur.

Do sbírky moderního a současného umění tak přibyla kolekce fotografií dokumentujících projevy akčního umění v zemích středoevropského regionu. Mezi vybranými autory přitom nechybí ani Jiří Hynek Kocman. Výstava jeho studentů Ateliér papír a kniha se konala v Muzeu moderního umění loni na jaře a letní měsíce patřily českému akčnímu umění (Okamžité chrámy) – návaznost je tedy zřejmá a samozřejmě také chtěná, tím spíše, že díky podobným akvizicím muzeum pokračuje v záměru mapovat středoevropský geografický prostor. Svou specifičností i systematickým budováním se tato sbírka zařazuje mezi podobně vytvářené soubory art brut či autorské knihy, které muzeum založilo v předchozích letech.

Pécsi Műhely / Péčská dílna

Z nových akvizic je mimořádně zajímavý maďarský soubor prací, které reprezentují aktivity jednoho ze zásadních neo-avantgardních hnutí své doby, tzv. Péčské dílny (Pécsi Műhely). Mezi jeho členy patřili Ferenc Lantos, Tamás Aknai, Ferenc Ficzek, Károly Halász, Károly Kismányoki, Sándor Pinczehelyi, Lajos Szelényi a Kálmán Szíjártó.

Jméno, pod nímž se rozhodli společně vystupovat, má historický původ v označení místní továrny z devatenáctého století. Zároveň však odráželo jejich závazek a orientaci: podobně jako stavitelé středověkých katedrál, také členové péčské dílny tvořili uzavřené společenství, v tomto případě navíc stojící v opozici vůči dějinné „malosti“ sedmdesátých let, vůči její nucené normalitě. Členové dílny se přitom silně inspirovali německým Bauhausem (Molnár Farkas, Alfréd Forbáth), stále aktuálním nejen svou ú(s)pornou konstruktivistickou estetikou, ale také bytostnou modernitou. Navazovali však i na vlastní „domácí hrdiny“ první poloviny dvacátého století – Jenó Gábora, Ference Martyna a Lajose Kassáka.

Leitmotivem Péčské dílny bylo vytvoření nového vizuálního jazyka, nové vizuální kultury. Její členové se proto neomezovali na jednotlivé výtvarné formy, ale kombinovali různé žánry a odlišná média. Oscilovali přitom okolo grafických umění, malby a fotografie jako tří základních typů obrazů, k nimž však přistupovali z pozic konceptualismu. Rané období, které je v tomto směru přelomové, je charakteristické geometrismem a orientací na land art – a představuje jednu z vůbec prvních systematických reflexí krajiny jako výtvarného prostoru/prostředku ve středoevropském neoficiálním prostředí druhé poloviny dvacátého století. Jedním z tvůrčích center uskupení se stal jihomaďarský Bonyhád – ve zdejší smaltovně se opakovaně konalo umělecké symposium, na němž členové prezentovali své aktuální práce.

Ačkoli se jednalo o sdružení silných individualit, z nichž se později každá vydala svou vlastní cestou, společným svorníkem uskupení byl totožný způsob uvažování. Tato situace zároveň odráží jeho hlavní myšlenku – tvořit svobodně, bez omezení, jak geografických, tak imaginativních, jak pro Pécs, tak pro celý svět.