Historie lokality

SEFO vznikne rekonstrukcí areálu Muzea moderního umění v Denisově ulici a přístavbou v sousední proluce. Toto místo patří od nepaměti k široko daleko nejexponovanějším jak z hlediska dálkových cest mezi evropským jihozápadem (Itálie, Porýní) a severovýchodem (Polsko, Rusko), tak i z hlediska místní topografie. V rámci městského organismu – což je neméně důležité – navíc představuje dramatické zúžení; žádný z těch, kdo v tisícileté minulosti procházel Olomoucí či jejím širokým okolím, nemohl prakticky projít jinudy. Tohle místo však také až do konce 18. století (kdy byla zbořena zdejší brána) představovalo mezní bod, rozhraní mezi dvěma světy – mezi Předhradím a hradem na východě a měšťanskými čtvrtěmi rozloženými západně. S trochou zjednodušení mezi sférami mocensko–duchovní a světskou. Dodnes leží na hlavní komunikační ose ve středu města.
Napětí ze zúžení této urbanistické soutěsky či hrdla vedlo – podobně jako u vodního koryta – ke zrychlování průtoku na jedné straně a k velké koncentraci funkcí, hmot a symboliky na straně druhé. Budoucí areál SEFO tak představuje součást dramaticky utaženého pasu a jeho urbanistické, architektonické a památkové dořešení zajímavý a současně složitý problém.
Podobně poutavá je historie hlavní muzejní budovy. V roce 1246 tady byl na základě papežského povolení založen útulek pro malomocné. Podle kronikáře Václava z Jihlavy „papež Innocenc roku 1246 vyhověl žádosti purkrabího olomouckého Onše a purkrabího Milíče z Veveří a dal souhlas k zřízení špitálu sv. Ducha na Předhradí v Olomouci. Zmínění oba šlechtici vyslali k papeži zbožného muže Martina Pokoru, který se rozhodl věnovat veškeré své jmění na stavbu špitálu, a papež udělil 210 dní odpustků těm, kteří přispějí na stavbu tohoto špitálu.“ V následujících letech zde vyrostlo několika objektů s kostelíkem, hřbitovem a zahradou. Florian J. Loucký to v roce 1746 upřesnil: špitál „byl založen moravskou markraběnkou pro zdejší měšťany, avšak s tou výhradou, že v případě, kdyby snad zakladatelka nebo její dědici upadli do chudoby, bude jim zde přednostně před všemi ostatními poskytnuta stálá výživa a přístřeší.“ Nejstarší z olomouckých špitálů byl pojmenován nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Obnoven byl jak po zkáze za třicetileté války, tak naposledy koncem první třetiny 18. století. V roce 1785 byl v rámci josefinských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny výchovnému ústavu pro vojenské syny a arcibiskupskému semináři, které v letech 1787–1825 doplnila také tkalcovna vlny. Všechny stavby včetně gotického kostela byly v roce 1843 zbořeny a na jejich místě během pěti let vyrostl podle návrhu olomouckého stavebního správce Franze Brunnera pozdně klasicistní soubor budov soudu a trestnice („kriminální dům se žaláři pro vyšetřovance,“ jak ho charakterizoval Alois V. Šembera). Navázal na mohutné hmoty státních budov vyplňujících postupně severní pohledovou hranu Předhradí. Po vystěhování trestnice v roce 1902 byl objekt odprodán manželům Donathovým, kteří v letech 1915–1920 přistoupili k radikální přestavbě. Na základě projektu architekta Jaroslava Kováře st. uskutečněného ve spolupráci s mnichovským sochařem Moritzem Lau byl areál adaptován pro obytné, obchodní a výrobní (lihovar v zadním traktu) účely. Uliční křídlo bylo zvýšeno o patro a opatřeno vysokou mansardovou střechou; jeho průčelí bylo přestavěno v osobité klasicizující variaci s kubizujícími motivy. Ostatní fasády byly provádějícím stavitelem Franzem Langerem upraveny ve střízlivějším duchu. Roku 1926 tady byl po adaptaci části interiérů otevřen Radio bar (kde o pár let později jako jazzman účinkoval i Emil F. Burian) a přístavbou na místě zahrady vzniklo také kino Central. Jeho interiéry upravil v roce 1943 autor pražského památníku na Vítkově Jan Zázvorka. Roku 1968 bylo v prostorách někdejšího baru otevřeno Divadlo hudby.
V roce 1989 získalo objekt dnešní muzeum umění. Čtyři fáze rekonstrukce pro muzejní potřeby z let 1992–2000 zpočátku probíhaly na základě vlastních návrhů, později podle projektů architekta Michala Sborwitze; základní idea úprav byla tehdy charakterizována jako kontinuita a kontext, tedy navazování na zdejšího genia loci a jeho rozvíjení. Poslední fázi zamýšlených úprav se již nepodařilo uskutečnit. Z původní pestré funkční náplně areálu dodnes kromě základní muzejní funkce přetrvaly Divadlo hudby a kavárna.
Rozlehlá proluka v sousedství muzea vznikla v roce 1969 po zboření pěti historických měšťanských domů. K severu ji vymezuje pozdně středověký a renesanční parkánový hradební prostor, v severozápadní části k ní přiléhá novodobě vytvořená komunikační spojka ke Kačení uličce.