Arkadiusz Gola | Ženy v dole
9. 2. – 28. 3. 2010
Arcidiecézní muzeum Olomouc / café Amadeus

Výstavou Ženy v dole pokračuje výstavní sezóna v alternativním prostoru Muzea umění Olomouc, v galerii Café Amadeus. Již od loňského září se zde podařilo uskutečnit několik menších monografických výstav (Ladislav Hrinda / útest pasone, 22.9.-31.10.2009, Jiří Andrýsek / Osm u půl, 3.11.-29.11.2009, Irena Armutidisová / Za humny, 9.12.2009-7.2.2010). 
Polský fotograf Arkadiusz Gola (1972) je čerstvým absolventem Institutu výtvarné fotografie v Opavě. Od roku 1996 se profesionálně věnuje práci v novinách (Dziennik Zachodni), má za sebou úspěšnou účast na mnoha soutěžích (Pressfoto 2005, Newsreportaż, 2003, Ekologia v objektiwe, 2003). Jeho dokumentární cyklus z prostředí povrchových dolů v Horním Slezsku vznikal v poměrně dlouhém časovém údobí let 2007 až 2009. Tehdy se pohyboval v malých důlních pracovních kolektivech a cíleně vyhledával v dominantně mužském prostředí ženské dělnice. Často dost nehumánní podmínky a pracovní prostředí, v němž ženy denně stráví třetinu svého aktivního životního času, se mu podařilo zaznamenat  na několika portrétech velmi přesvědčivě.
Arek Gola, dnes téměř čtyřicátník, měl jistě v živé paměti snímky z obrazových magazínů své doby, kdy žena dělnice, žena družstevnice či zdravotnice tvořila pilíř socialistické společnosti. A i když se jeho zájem zdá v profilu současných postkonceptuálních trendů poněkud mimo hlavní proud, je víc než jasné, že jím zvolené téma je jasné, srozumitelné a vhodné pro identifikaci s pocity mnohého diváka. Zdánlivě bez emocí a na první pohled s profesionální objektivitou fotoreportéra přistupuje  k jednotlivým objektům prostě, až civilně. Jeho pohled není dehonestující, ani nevyhledává trapné či sociálně dojímavé momenty. Ženy, které dokumentuje, jsou si dobře vědomé jeho pohledu. Hrdě a nezlomeně se jako poslední skautky těžkého průmyslu dívají do středu objektivu. Bez známek studu či znechucení rády věnují svůj čas reportérovi, kterému věří, že je představí takové jaké jsou. Že jim neublíží, ale ani nic nepřidá. A jakkoli si uvědomují svoji výjimečnost a exotičnost prostředí, v němž se pohybují a jakkoliv se zdají být na povrchu fyzicky zdatné a pevné, uvnitř jsou přece jenom plné emocí a vztahů. Arek Gola je zachycuje, podobně jako třeba Jindřich Štreit či Viktor Kolář, se záblesky radosti v očích, s náznaky depresí a smutků v obličeji, se všemi skrytými pohnutkami a pocity vyjádřenými držením těla.
Jeho fotografie jsou souladem jasné formy, jakou mu nabízí technika barevné fotografie, s emocemi pramenícími z každodenního boje proti ubíjejícímu pracovnímu tempu, ať už je to továrna či kancelář. Jeho fotografie nejsou šokující ani burcující. Naopak, vzbuzují respekt. Přinášejí všeobecně srozumitelné svědectví z místa, kde je velmi snadné podlehnout rezignaci. Je to sonda z prostředí, které slabé snadno srazí na dno a semele a silní mají co dělat, aby tam vydrželi. A to se stává každý den,a nejen v dole. 
Štěpánka Bieleszová